Slovo relaps pochází z latiny a znamená znovuvzplanutí, v souvislosti s léčbou alkoholismu bychom možná spíše řekli opětovný požár. Relaps je velkým strašákem všech lidí, kteří se svou závislostí bojují. Zejména při abstinentní terapii se relaps často považuje za tragédii.
V naší praxi se setkáváme s pacienty, kteří dokonce trpí anticipační úzkostí z relapsu. Tedy úzkostí z toho, že ve svém úsilí selžou, léčba se nepodaří a jejich život skončí v troskách.
Za prvé je nutné rozlišit dva základní pojmy. Prvním z nich je jednorázové uklouznutí, tedy laps. Laps je malý ohýnek, který sice může způsobit požár, ale v současné chvíli jej lze ještě poměrně snadno uhasit. V určité situaci všechna naše předsevzetí selžou a my se opijeme.
Relaps je již těžko hasitelný požár, v případě závislosti na alkoholu je to návrat ke všem původním, devastujícím konzumačním návykům. Tak jako rozsáhlý požár nevznikne naráz, předchází relapsu většinou několik menších lapsů.
Pokud na své cestě k nezávislosti uklouzneme, nemusí to za určitých okolností ještě znamenat katastrofu. V případě lapsu je dobré vyhledat odborníka. Klientům, kteří jsou v našem léčebném programu, je v případě lapsu krizový terapeut k dipozici okamžitě.
Obviňovat se, rozebírat samotné porušení abstinence či některé ze zásad kontrolované konzumace, nepřináší žádné zvláštní ovoce. Chyba se totiž stala mnohem dříve a rozhodně nebyla projevem naší chvilkové slabé vůle. Důvody je třeba hledat v řetězci příčin, které nás dovedli až do stavu, kdy nás zkrátka craving (tedy nezvladatelná touha se opít) přemohl.
Možná jsme celý týden nedodržovali zásady psychohygieny, zatěžovali se jednostranně a byli proto podráždění. Možná jsme šli s kolegy do restaurace hladoví, unavení a vystresovaní. Možná jsme propadli některému z našich nebezpečných myšlenkových a emočních rituálů.
Pokud se nám podaří laps správně zpracovat a my dospějeme k hlubšímu pochopení vnějších a vnitřních spouštěčů našeho uklouznutí, může to dokonce na naší společné cestě znamenat výrazný posun dopředu.
Relaps vzniká většinou ze dvou důvodů. Prvním je bagatelizace lapsu, ke které často dochází v případě, že laps neproběhne nijak dramaticky a my se na rozdíl od našich dřívějších návyků napijeme s mírou.
Tehdy si laps ospravedlníme tím, že se nám to vlastně povedlo a problém s alkoholem se nám už podařilo docela dobře „ukočírovat“. Při další příležitosti to zkusíme znovu a znovu. Intervaly mezi lapsy se zkracují a při jednotlivých příležitostech pijeme více a více.
Brzo se navrátíme do původních kolejí, velice často však závažnost původního stavu graduje.
Může však nastat úplně opačná situace, opijeme se hodně a ztratíme sebekontrolu. Po vystřízlivění se obviňujeme se a vyčítáme si selhání. Svému terapeutovi se nesvěříme, raději terapii přerušíme, protože se za svou domnělou slabost stydíme.
Tento přístup nás uvede do stavu stresu, úzkosti a beznaděje, který je bohužel velice silným spouštěčem další touhy se napít. Pak už postupujeme podle sebedestruktivního hesla „teď už je to všechno jedno…“.
Ještě na přelomu století bylo téma relapsu při léčbě alkoholismu naprosté tabu. Moderní přístupy k relapsu přistupují jinak. Prevencí relapsu určitě není hrůza, křečovité sebezapírání nebo popírání možnosti vlastního selhání. Na naší cestě ke svobodnému vztahu k alkoholu se možná několik lapsů objeví, nebudeme je samozřejmě přivolávat, ale také ne dramatizovat.
Nejdůležitější pravidlo zní: nezůstávej se svým lapsem sám! Léčba závislosti nespočívá v počítání dnů, kdy se nám daří abstinovat. Je to mnohem spíše práce na celkové proměně životního stylu, práce na odhalení a zpracování našich sebezničujích myšlenkových a emočních rituálů a na nalezení správných priorit i cílů.
