hroch | 25 června, 2019
S touto nebo podobnými otázkami se na nás klienti obracejí velmi často. Mnozí odborníci se však shodují na tom, že žádná přesná hranice mezi závislostí a rekreačním pitím neexistuje. Jde spíše o kontinuální přechod, riziková škodlivá konzumace přechází do závislosti, která má opět několik stádií a končí chronickým alkoholismem. Existuje však řada vodítek, podle kterých poznáme, že se nám konzumace alkoholu vymyká z rukou.
Prvním kritériem může být množství vypitého alkoholu. Nízkorizikovou konzumaci definuje Světová zdravotnická organizace pomocí maximálního počtu gramů čistého alkoholu, který ve formě různých alkoholických nápojích vypijeme během jednoho dne. Pokud převedeme tuto hranici pro lepší představu např. na víno, pak nesmí denní konzumace u dospělého muže (v závislosti na hmotnosti a tělesném stavu) překročit 2 až 4 dcl vína. U žen je to 1 až 3 dcl vína. Týdenní spotřeba by neměla být vyšší, než zhruba 1 až 1,2 litry vína. Veškerou konzumaci alkoholu, která daná kritéria přesahuje, označuje Světová zdravotnická organizace za rizikovou a škodlivou.
Podle Mezinárodní klasifikace nemocí zase můžeme diagnostikovat závislost tehdy, pokud uživatel splňuje po dobu šesti měsíců tři a více z následujících šesti kritérií.
Obě cesty, jak určit, zda jsme či nejsme závislí, jsou ale problematické. Definice Světové zdravotnické organizace nezohledňuje okolnosti konzumace. Nerozlišuje, zda jsme víno konzumovali večer po dobré večeři s přáteli či sami v utajení, abychom překonali úzkost. Přitom tato kritéria jsou alespoň u nerozvinutých závislostí stěžejní.
Definice Mezinárodní klasifikace je zase bez konzultace s odborníkem poměrně obecná a někomu se může zdát i nerealistická.
Jak si tedy odpovědět na otázku, zda jsme nebo nejsme závislí? Našim klientům doporučujeme, aby si při prvních známkách problému s pitím všímali konkrétních situací a rituálů, které s jejich alkoholovými návyky souvisí. Některé z těchto vzorců jsou patologické a konzument se ocitá v pásmu bezprostředního ohrožení či spíše již vzniku závislosti, a to nezávisle na počtu konzumovaných gramů čistého alkoholu. Patologických konzumačních vzorců je mnoho, uvedeme proto jen ty nejčastější. Mezi nejrozšířenější vzorce patří excesivní a udržující alkoholismus. Excesivní alkoholik vydrží poměrně dlouho abstinovat či kontrolovaně konzumovat a po určitém intervalu přijde exces, spojený s výraznou ztrátou sebekontroly.
Pro udržující alkoholismus je naopak typické, že závislý při konzumaci většinou sebekontrolu neztratí, ale pije každodenně a alkohol se stal jedinou dostupnou formou jeho relaxace či odměny. Dalšími nebezpečnými vzorci je pití o samotě nebo dokonce tajně, nalačno a tzv. sebemedikační pití, při němž používáme alkohol jako lék na úzkost, stres, depresi, emoční napětí či nespavost.
Jakmile si začneme uvědomovat, že nás alkohol nějak omezuje, není důležité zjišťovat přesnou hranici, zda jsme či nejsme závislí. Je vhodné zahájit i preventivní terapii, odhalit, zpracovat a zbavit se našich rizikových konzumačních vzorců. Pokud si problém přiznám na jeho počátku, bývá pomoc rychlá, účinná a obejde se bez výraznějších omezení dosavadního způsobu života.
