hynek | 7 června, 2023
Vaše dítě hraje. Vášnivě a často. Představa, že mu počítačové hry zakážete nebo budete naopak čekat, až se jich přesytí, a tím problém vyřešíte, je naivní. Jak se postavit k dětskému hraní na počítači a kdy zpozornět?
Zná to většina rodičů. Vaše dítě vysedává před monitorem počítače a hodiny hraje hry, kterým nerozumíte a vlastně ani nevíte, jestli jim rozumět chcete. Jakmile váš potomek zapne počítač, nevidí, neslyší, zapomene i na to, že má hlad, natož na to, že by měl plnit nějaké povinnosti. Hraje s lidmi, které jste v životě neviděli, a vypadá to, že seznam jeho životních priorit se smrskl na jedinou položku – počítačové hry.
A vy si najednou vůbec nejste jistí, jestli má hraní ještě pod kontrolou. Chápete, že většina jeho vrstevníků je na tom podobně, a nechcete ho vyčleňovat z kolektivu, ale zároveň byste si náplň jeho volného času představovali výrazně jinak.
Co je ještě normální, kdy už byste měli zakročit a jak čas před monitorem regulovat, aby to nebylo kontraproduktivní?
V roce 2019 zveřejnilo Národní monitorovací středisko pro drogy a závislosti závěry výzkumu, který mapoval hraní počítačových her mezi dětmi a mladistvými. Mimo jiné z něj vyplynulo, že sedmnáct procent dospívajících ve věku mezi 11 a 19 lety tráví hraním digitálních her čtyři a více hodin denně. V průměru potom dospívající hrají 1,6 hodiny v pracovní den a o víkendu 2,37 hodiny.
Zdá se vám to moc? Nebo naopak málo? Na tom, kolik času by ideálně měly děti před monitorem strávit, se neshodnou ani odborníci. Zatímco například American Academy of Pediatrics doporučuje pro děti omezit množství času stráveného před monitorem na půl hodiny až hodinu ve všední den a na dvě hodiny ve volné dny, jiní psychologové s pevným časovým limitem nesouhlasí.
„Nastavování přesně stanoveného časového limitu není nejvhodnější způsob kontroly. Je samozřejmě třeba určitá forma kontroly toho, co děti hrají, ale ta by měla spočívat zejména v obsahu. Tedy v tom, jaké hry děti hrají a jestli jsou přiměřené jejich věku,“ říká například Jakub Staněk z Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, který se psychologií gamingu neboli hraní počítačových her zabývá.
Není vaše dítě závislé?
Herní závislostí trpí 3–5 % populace. Marie Funke z kliniky AdiCare upozorňuje, že pokud se dítěte týkají alespoň tři z níže uvedených bodů, je potřeba velmi zpozornět:
Souhlasí s ním i Michal Božík, který působí jako psycholog a vědec ve Výzkumném ústavu dětské psychologie a patopsychologie v Bratislavě: „Zaměření se na samotný čas a fixování se na striktní pravidla není cestou, která by minimalizovala rizika vyplývající z hraní videoher. Čas je jen jednou z proměnných, které ovlivňují, zda bude mít hraní pozitivní, negativní nebo neutrální dopad na děti.“
Jednou ze zmíněných proměnných jsou osobnostní charakteristiky. Marie Funke, vedoucí psychologické a psychiatrické kliniky AdiCare, například uvádí, že rizikovým hráčem je mladistvý, který má sklony k úzkostem a má problémy se sebepřijetím. To však nemusí být na první pohled patrné, protože adolescenti tyto pocity často překrývají sebevědomým vystupováním nebo dokonce agresivitou.
„Nelze jednoduše říci rizikový věk, protože ten se nezdá být tou nejvlivnější proměnnou v celé rovnici problematického používání digitálních her či závislosti. Jde spíše o proces, který zpravidla bývá nastartován v dřívějším věku a v jednu chvíli kulminuje,“ doplňuje zakladatelka iniciativ Digitální Zdraví dětí a Slow Tech Institute Michaela Slussareff.
„Zdá se, že důležitějšími proměnnými jsou v herní závislosti některé psychologické, behaviorální a sociální problémy. Více rizikoví hráči vykazují většinou nižší úroveň sebekontroly a nezdravé strategie, jak se vyrovnávají s problémy, jako například vyhýbání se řešení problému, distrakce či dokonce opakované hraní her s motivem úniku z nepříjemné reality. Dále se často objevuje neporozumění či horší vztah s rodiči nebo neexistující či špatné vztahy ve škole. V rámci herních závislostí jsou také dle opakovaných studií více zranitelní chlapci.“
Koučka Sylvie Mobagi zase zmiňuje své zkušenosti z poradny, podle nichž jsou nejvíc ohrožené děti mezi devátým a čtrnáctým rokem: „Je to věk, kdy již zůstávají děti doma samy. V poradně máme případy, kdy děti tráví denně online i šest až devět hodin denně.“ Přičemž upozorňuje i na to, že děti hrají hry často i na úkor spánku.
Většina z oslovených odborníků se také shodla, že ohroženější jsou z tohoto pohledu introvertně založení dospívající, protože videohry na ně nekladou požadavky na mezilidský kontakt či konfrontaci.
„Pokud bych měla srovnat extroverta a introverta, potom oba mají na začátku stejnou touhu si hry zahrát – všechny děti mají touhu objevovat a zkoušet nové věci. U introverta však v druhé fázi nastane pocit ‚bezpečí‘. Ve hře se cítí dobře, podaří se mu plnit úkoly, vyhne se tam mnohdy nepříjemnému kontaktu, konfrontaci, či nutnosti něco s někým řešit. Pokud se mu ve hře něco nelíbí, prostě ji vypne, jenže to v reálném životě nelze,“ upozorňuje Sylvie Mobagi.
Reálné mezilidské vztahy však samozřejmě žádné hry nahradit nemohou. „Online kontakty vždy zůstávají jen určitou formou komunikace a zábavy. Navíc jsou online vztahy většinou mnohem krutější, než je tomu v realitě. Není problém okamžitě komunikaci navždy přerušit, někoho šikanovat, urážet a být vulgární. Přirozená brzda, kterou máme v tomto ohledu ve skutečných mezilidských vztazích, v online prostoru nefunguje,“ vysvětluje Marie Funke.
Jaké máte tedy možnosti, když vám není lhostejné, jakým způsobem tráví vaše dítě svůj volný čas a chtěli byste vliv online her regulovat? Kromě toho, že většina námi oslovených odborníků nedoporučuje jít cestou striktních časových limitů a zákazů, rozhodně nelze doporučit ani metodu „přejedení se“, v kterou někteří rodiče doufají.
Přesvědčení, že pokud povolíte dětem hry v neomezeném množství, časem se jich přehltí, v žádném případě nefunguje.
„Je to podobné, jako pustit dítě do obchodu se sladkostmi s pokynem, že může sníst, co chce. V určitém bodě se toho sice přesytí, ale nemůžeme očekávat, že to pro něj bude mít pozitivní efekt,“ upozorňuje Michal Božík. „Hry jsou nadesignované tak, aby byly zábavné a aby nám dávaly potěšení. Ale stejně jako u čehokoli jiného, pokud se stanou jedinou náplní našeho života, budeme po čase místo štěstí cítit jen prázdnotu.“
Obecně se odborníci shodují, že spíš než na množství času, které dítě stráví před monitorem, by se rodiče měli zaměřit na jeho smysluplnost. To zdůrazňuje například Jakub Staněk: „Samozřejmě je ideální, aby dítě ve svém vývoji mělo různé druhy aktivit, jako sport, umělecká tvorba, hraní her a tak dále. Ale spíše než na omezování času bych se nejprve zaměřil na smysluplnost času u monitoru. Jaké aktivity tam dítě provozuje? Nevěnuje se třeba digitálnímu malování, nebo poznávání světa pomocí Google Earth? Primárním cílem by tedy mělo být řešit smysluplnost času u digitálních technologií. Pokud to skutečně překročí únosnou mez, je třeba dítěti nabídnout alternativu, která pro něj bude zajímavá.“
Samozřejmě byste se neměli vzdávat pravidel a nechat děti v online prostoru bez dozoru: „Cílem by ale mělo být vést děti k tomu, aby pravidla nejen dodržovaly, ale aby jim také rozuměly. Když jsou starší, je potřeba, aby měly pocit, že se na jejich tvorbě mohou podílet, že nastavováním pravidel je rodiče nechtějí omezovat, ale naopak chránit,“ říká Michal Božík. „Finálním cílem rodiče by mělo být to, aby dítěti pomohl naučit se, proč jsou pravidla důležitá, a aby bylo schopné si je nastavit samo. To je ale náročný úkol a spoustu rodičů nevnímá, že je potřeba tohle téma opakovaně s dětmi otevírat a věnovat mu čas.“
Také podle Michaely Slussareff by se rodiče měli zaměřit na vztah s dětmi, zájem o ně, ale i o jejich aktivity na obrazovkách. Rozumné časové limity by měly postupně vést k rozvoji seberegulace, aby pak dítě samo poznalo, kdy je hraní příliš a je potřeba věnovat se něčemu jinému.
Skvělým způsobem, jak můžete vstoupit do světa, který je pro vaše dítě důležitý, je například společné hraní her. Odhoďte své předsudky, nechte si od svého potomka vysvětlit, co hraje, o co v jeho oblíbených hrách jde, a zahrajte si je čas od času s ním. Kromě toho, že vás společné hraní her sblíží, jde i o způsob, jak můžete jeho hraní kontrolovat.
„Videohry navíc mohou mít i spoustu velmi pozitivních efektů, jen je třeba najít ty správné tituly a pochopit, co dokážou rozvíjet. Já vnímám jako největší přínos her právě to, v čem jsou oproti jiným médiím jedinečné. Interaktivita, okamžitá zpětná vazba, možnost vyzkoušet si bezpečně různé situace jsou hlavními výhodami her oproti jiným médiím,“ dodává Michal Božík.
BARBORA VAJSEJTLOVÁ – AUTORKA, zveřejněno v Deníku N
