seo články | 1 září, 2023
Letní prázdniny se nezadržitelně blíží ke svému konci. Většinu mladistvých představa začátku školního roku žádnou euforií nenaplňuje. Konec prázdninové svobody, ranní vstávání a další povinnosti. Na druhou stranu se ale těší po dlouhé době na kamarády a třeba i na různé zájmové či sportovní aktivity, kterým se přes prázdniny věnovat nemohli.
Nemálo rodičů však bohužel zažívá situaci, kdy jejich potomka již jen při pomyšlení na návrat do školy přepadá úzkost a panika. Čím více se začátek školního roku blíží, tím více nabývají tyto nepříjemné stavy na intenzitě a mohou být doprovázeny i tělesnými obtížemi jako je nevolnost, bolesti hlavy, bušení srdce, dušnost nebo poruchy spánku.
Co je důvodem nadměrných obav ze školy? Může to být celá řada faktorů, počínaje sociálně patologickými jevy jako je šikana v kolektivu, přes nevhodné chování některých učitelů nebo nadměrné nároky rodičů na školní výkony. Mohli bychom tedy říci, že má dětský strach v takových případech své opodstatnění a logiku. Někdy je ale z hlediska objektivní reality všechno v pořádku. Mladistvý žije ve zcela přijímajícím rodinném prostředí, spolužáci nejsou vyloženě agresivní i pedagogové na dané škole jsou vesměs rozumní a chápaví. Úzkost se však přesto rozvinula a s blížícím se začátkem vyučování najednou sílí.
Začínající školáci a děti mladšího školního věku mnohdy trpí tzv. separační úzkostí, kdy jim pobyt ve škole ztěžuje odloučení od rodičů a neschopnost rychle přivyknout pobytu v neznámém prostředí. U adolescentů a mladistvých je však nejčastějším důvodem úzkosti ze školy sociální fobie, jejíž výskyt se u této generace během covidové karantény ztrojnásobil a zvýšená prevalence u mladší populace bohužel stále přetrvává.
Sociální fobie je jednou z poruch úzkostného spektra. Je provázena iracionální představou, že na sebe dotyčný strhává veškerou pozornost okolí, které ho hodnotí pouze negativně, odsuzuje ho a tím i vyčleňuje. Postižený je přesvědčen, že na ostatní působí divně, nudně, trapně nebo hloupě. Obecně má velmi negativní sebeobraz, což se netýká jen psychických vlastností ale i fyzických. Sociální fobie se samozřejmě může rozvinout v důsledku nějakého prožitého traumatu, často však žádnou jasnou příčinu na první pohled odhalit nelze. Je také zajímavé, že většina adolescentů či mladých dospělých, kteří sociální fobií trpí, mají intelekt zcela v normě nebo často i nad normou. Z objektivního hlediska jsou vzhledově bez vady nebo i pohlední a jejich útrapy se pak zdají zcela nepochopitelné.
Jak tedy sociální fobii chápat? Příčinou každé úzkostné poruchy jsou určité opakující se myšlenkové vzorce, které nazýváme automatické negativismy nebo katastrofické scénáře.
„Až mě někdo zítra osloví, jak jsem strávil prázdniny, nebudu schopen rychle nic zajímavého říct. Možná se zakoktám a zrudnu, budu zpocený. Ostatní se začnou smát. Mně se roztřesou ruce. Všichni si toho všimnou, řeknou si, že jsem pořád divný a je to se mnou marný. Zase se mě budou za mými záda rozebírat, některým je mě dokonce líto, ale spíš jsem za blbce. Bude mi hrozně, celá třída se bude nenuceně bavit a vtipkovat, já zase budu mimo. Bude to tak už napořád, žádného blízkého člověka nenajdu a zůstanu sám. Nejraději bych tam nešel a zůstal v klidu doma, stejně mi není dobře.“
Tyto myšlenky jsou vtíravé a způsobují stavy silné úzkosti. Náš vegetativní nervový systém nedokáže rozlišit důvodný strach ze skutečného ohrožení a úzkost, při níž jsme ohrožováni jen vlastními myšlenkovými obsahy. Spouští ochrannou stresovou reakci, což je kaskáda fyziologických dějů, které nás vybavují mimořádnou dávkou energie, kterou bychom měli využít k boji nebo k útěku – tedy k záchraně našeho života.
Tuto energii však ve stavu úzkosti, která nás paralyzuje, nevyužijeme a nemetabolizujeme ji. Zůstává v těle, což způsobuje velmi nepříjemné fyzické stavy nejen v daném okamžiku, ale i dlouhodobě. Zjednodušeně lze tedy říci, že obsedantní myšlenky vyvolaly emoci úzkosti a spustily tím „zbytečně“ stresovou reakci. Celý nás psychofyzický systém je přetížen která pak ale doslova předprogramuje i naší reakci na úrovni chování.
Typickou úzkostnou behaviorální strategií je vyhýbání se. Pokud se stresující situaci vyhneme (úzkostné dítě např. přemluví rodiče, aby mohlo zůstat doma), zažijeme přechodnou úlevu, náš strach jsme tím ale jen odsunuli a poskytli mu prostor, aby dlouhodobě narůstal. Tento koloběh se bohužel opakuje a tím se patologické vzorce automatizují. Úzkostný člověk se tak dostává se tak do bludného kruhu vtíravých myšlenek, strachu, tělesných obtíží a vyhýbavého chování.
Velmi efektivní formu boje se sociální fobií představuje kognitivně behaviorální terapie. KBT se zaměřuje v prvé řadě na změnu sebedestruktivních kognitivních schémat, což umožní změnit i vyhýbavé vzorce chování. V rámci KBT si klienti pravidelně cvičí i správné dechové a svalové techniky, které pomohou okamžitě odbourat nepříjemné projevy nemetabolizované stresové energie.
Na závěr je třeba říci, že určitou dávku společenského ostychu má v sobě drtivá většina z nás a ne každému vyhovuje být ve středu pozornosti. To je úplně v pořádku. Sociální fobie by nás však rozhodně neměla omezovat v běžných činnostech. U dětí a mladistvých bychom měli vyhledat odbornou pomoc v případě, že úzkost začne způsobovat psychosomatické problémy. Léčba sociální úzkosti pomocí dětské psychoterapie je intenzivní, ale ve většině případů poměrně krátkodobá a má vysokou naději na úspěch. O tom, zda je v odůvodněných případech vhodné školní docházku přerušit, popř. zahájit např. individuální výukový plán, by měl vždy rozhodnout psycholog či psychiatr.
Autorka: Mgr. Bc. Marie Funke, vedoucí psychologické a psychiatrické kliniky Adicare
