Co to je relaps a laps?

Slovo relaps pochází z latiny a znamená znovuvzplanutí, v souvislosti s léčbou alkoholismu bychom možná spíše řekli opětovný požár. Relaps je velkým strašákem všech lidí, kteří se svou závislostí bojují. Zejména při abstinentní terapii se relaps často považuje za tragédii. V naší praxi se setkáváme s pacienty, kteří dokonce trpí anticipační úzkostí z relapsu. Tedy úzkostí z toho, že ve svém úsilí selžou, léčba se nepodaří a jejich život skončí v troskách.

Za prvé je nutné rozlišit dva základní pojmy. Prvním z nich je jednorázové uklouznutí, tedy laps. Laps je malý ohýnek, který sice může způsobit požár, ale v současné chvíli jej lze ještě poměrně snadno uhasit. V určité situaci všechna naše předsevzetí selžou a my se opijeme.

Relaps je již těžko hasitelný požár, v případě závislosti na alkoholu je to návrat ke všem původním, devastujícím konzumačním návykům. Tak jako rozsáhlý požár nevznikne naráz, předchází relapsu většinou několik menších lapsů.

Pokud na své cestě k nezávislosti uklouzneme, nemusí to za určitých okolností ještě znamenat katastrofu. V případě lapsu je dobré vyhledat odborníka. Klientům, kteří jsou v našem léčebném programu, je v případě lapsu krizový terapeut k dispozici okamžitě. Obviňovat se, rozebírat samotné porušení abstinence či některé ze zásad kontrolované konzumace, nepřináší žádné zvláštní ovoce. Chyba se totiž stala mnohem dříve a rozhodně nebyla projevem naší chvilkové slabé vůle. Důvody je třeba hledat v řetězci příčin, které nás dovedli až do stavu, kdy nás zkrátka craving (tedy nezvladatelná touha se opít) přemohl.

Možná jsme celý týden nedodržovali zásady psychohygieny, zatěžovali se jednostranně a byli proto podráždění. Možná jsme šli s kolegy do restaurace hladoví, unavení a vystresovaní. Možná jsme propadli některému z našich nebezpečných myšlenkových a emočních rituálů. Pokud se nám podaří laps správně zpracovat a my dospějeme k hlubšímu pochopení vnějších a vnitřních spouštěčů našeho uklouznutí, může to dokonce na naší společné cestě znamenat výrazný posun dopředu.

Relaps vzniká většinou ze dvou důvodů. Prvním je bagatelizace lapsu, ke které často dochází v případě, že laps neproběhne nijak dramaticky a my se na rozdíl od našich dřívějších návyků napijeme s mírou. Tehdy si laps ospravedlníme tím, že se nám to vlastně povedlo a problém s alkoholem se nám už podařilo docela dobře „ukočírovat“. Při další příležitosti to zkusíme znovu a znovu. Intervaly mezi lapsy se zkracují a při jednotlivých příležitostech pijeme více a více.

Brzo se navrátíme do původních kolejí, velice často však závažnost původního stavu graduje. Může však nastat úplně opačná situace, opijeme se hodně a ztratíme sebekontrolu. Po vystřízlivění se obviňujeme se a vyčítáme si selhání. Svému terapeutovi se nesvěříme, raději terapii přerušíme, protože se za svou domnělou slabost stydíme.

Tento přístup nás uvede do stavu stresu, úzkosti a beznaděje, který je bohužel velice silným spouštěčem další touhy se napít. Pak už postupujeme podle sebedestruktivního hesla „teď už je to všechno jedno…“.

Ještě na přelomu století bylo téma relapsu při léčbě alkoholismu naprosté tabu. Moderní přístupy k relapsu přistupují jinak. Prevencí relapsu určitě není hrůza, křečovité sebezapírání nebo popírání možnosti vlastního selhání. Na naší cestě ke svobodnému vztahu k alkoholu se možná několik lapsů objeví, nebudeme je samozřejmě přivolávat, ale také ne dramatizovat.

Nejdůležitější pravidlo zní: nezůstávej se svým lapsem sám! Léčba závislosti nespočívá v počítání dnů, kdy se nám daří abstinovat. Je to mnohem spíše práce na celkové proměně životního stylu, práce na odhalení a zpracování našich sebezničujících myšlenkových a emočních rituálů a na nalezení správných priorit i cílů.

• Jsem vzteklejší než dříve, při setkání s rodinou a přáteli jsem často zcela bezdůvodně podrážděný
• Jsem teď nějak raději sám/a, izoluji se často od svých přátel, příbuzných, kolegů či partnera/ky
• Moje emoce jsou intenzivnější, často se cítím sám/a, v duchu probírám dřívější frustrace a někdy jsem doslova zavalený/á pocity sebelítosti, hněvu, žárlivosti či smutku.
• Stálo mě hodně práce, abych si našel/la nové záliby. Teď jsem líný/á a přestává mě všechno bavit.
• Často se v myšlenkách vracím k minulosti a vzpomínám na svoje chyby a provinění.

• Soustředit se na přítomnost je pro mě velmi těžké. Pokud nemyslím na průšvihy z minulosti, často se zabývám budoucností. Nejsou to však žádné plány a vize. Vymýšlím spíše katastrofické scénáře a z budoucnosti mám strach.
• Můj život mi připadá příliš těžký, nudný nebo prázdný. Stále častěji si vzpomínám na chvíle, kdy jsem byl/a pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky.
• Uvědomuji si, že tyto chvíle štěstí či úlevy byly sice prchavé. Zároveň mě však napadá, že to vlastně byly ostrůvky pohody v jinak těžkém a chmurném prožívání mého (mimořádně těžkého) životního osudu.
• Často myslím na to, že svůj osud nemám ve svých rukou. Začínám obviňovat ze svých problémů okolí.

• Začínám se cítit jako oběť okolností, rezignuji a podvědomě sám/a zatracuji sílu své vůle a schopností.
• Začínám lhát sám/a sobě a později i okolí.
• Přesvědčuji se čím dál častěji o tom, že byl můj problém se závislostí vlastně zveličen a v podstatě jsem měl/a už dříve vše pod kontrolou.
• Napadají mě myšlenky typu: Možná jsem to dříve přeháněl/la, ale teď už vím, o co jde a mám vše pod kontrolou. Nikdy už nedopustím dřívější excesy, budu teď rozhodně umírněný/á.
• Vnímám, že mi začínají být blízké různé látky či aktivity, které pro mě dříve nic neznamenaly. (Cukr, nadměrná kontrola jídla, přehnané pohybové aktivity, cigarety, tablety na spaní či na uklidnění)
• Zažívám objektivní trauma: rozešel/la jsem se s partnerem, zemřel mi blízký a milovaný člověk, ztratil/a jsem zaměstnání či přišel/la jsem o možnost se pravidelně věnovat činnosti, která mě bavila a naplňovala.