Naše psychika se nachází ve stavu chronického vyčerpání. Máme vysokou hladinu vnitřního, psychologického stresu. Naše mysl však na rozdíl od našeho těla nemá schopnost podávat jasné signály o svém přečerpání.
Proto si postižený stav kritické psychické únavy nemusí uvědomovat. Samotným spouštěčem panické ataky mohou být náhlé zúzkostňující myšlenky, vzpomínky, ale častěji prostá tělesná únava po dlouhém dni, po nemoci, v kocovině, z nevyspání nebo naopak v noci, při přechodu do živější spánkové fáze REM. (Existují výjimky, kdy panická ataka vypukne jako reakce na akutní stresovou situaci.)

Tento stav zahájí v podstatě samovolný nástup stresové reakce, která proběhne bez zřejmého vnějšího ohrožení. Arousal se zvyšuje, v těle začínají probíhat fyziologické změny, které jsou způsobené neuvědomovaným zrychlením frekvence dechu a s tím související změnou úrovně kyslíku a kysličníku uhličitého v krvi.

Tyto bezdůvodně nastupující fyziologické změny (bušení srdce, sevření hrdla, studený pot) zaznamenáme na kognitivní úrovni. Jednoduše řečeno je zaregistrujeme a začneme jim věnovat zvýšenou pozornost. Důležitý je i moment překvapení – proč cítím náhlé a bezdůvodné napětí?

To, že si stav uvědomíme, vyvolá překotné úzkostné myšlenky: Co se to děje? Není to snad nastupující infarkt?, omdlím, znemožním se? Na emoční úrovni se dostavuje pocit strachu, paniky a úzkosti. Na tento stav reagujeme hyperventilací, lapáme po dechu, měníme hloubku dechu a dochází k hypokapnii (snížená koncentrace oxidu uhličitého v krvi). Zároveň se aktivuje laktát kyseliny mléčné ve svalech.

Stresová reakce vygraduje do stavu stresové pohotovosti, to je základní ochranné vegetativní funkce boj nebo útěk. Takto by to přirozeně proběhlo v případě, že by nás například někdo přepadl v noci v parku. V této situaci jsme vlastně fyziologicky připraveni na to, abychom podali maximální výkon, tedy začali před ohrožujícím násilníkem unikat nebo se s ním pustili do boje.

Panické myšlenky se stupňují a mohou dosáhnout traumatizující intenzity, tak jako by se tomu stalo při reálném ohrožení života. Typické myšlenky při první panické atace se týkají přímých obav o tělesné zdraví či dokonce život. „Umírám, mám infarkt, ztrácím nad sebou kontrolu, dusím se, zešílel jsem…“

Na tyto myšlenky reaguje naše tělo dalším prohlubováním stresové reakce. Bolesti na hrudi se stávají nesnesitelné, často se dostavuje pocit dušení, zvyšuje se i úroveň kyseliny mléčné ve svalech. Ve svalech tak vzniká napětí, které ovšem nemetabolizujeme – zvýšenou tělesnou aktivitou nejsme schopni metabolizovat.

Přirozenou reakcí na pocit dušení a nedostatku vzduchu je to, že se snažíme dýchat úporněji a získat tím dostatečné množství kyslíku. Tehdy dochází ke křížení povelů vědomého a nevědomého centra dýchání. Dechové centrum v prodloužené míše, které ovlivňuje naše nevědomé dýchání (v noci i kdykoliv jindy, kdy dechu nevěnujeme pozornost), totiž vydává protikladné příkazy. Monitoruje příliš nízký poměr kysličníku uhličitého v krvi a velí snížit přísun kyslíku. Toto křížení povelů je zodpovědné za to, že někteří lidé cítí při panice pocity derealizace, zešílení či ztráty kontroly nad vlastním myšlením.

Panickými myšlenkami, neschopností intenzivnějšího pohybu (kyselina mléčná se nemetabolizuje) a hyperventilací stav stresové pohotovosti prodlužujeme.

V řádu minut dochází k vyčerpání organismu, protože není uzpůsoben k tomu, aby vydržel stav akutní stresové reakce delší dobu. Arousal klesá, dech se prodlužuje, klesá krevní tlak a tepová frekvence se zpomaluje.

Panická ataka ustupuje.