Léčba úzkosti

Úzkost má mnoho forem a podob. Od izolovaných, specifických strachů z výšek, pavouků či hadů až po všeobjímající a těžce definovatelný pocit strachu z budoucna či vlastního selhání, který je doprovázen řadou negativních myšlenkových řetězců a místy až nesnesitelných tělesných obtíží.

Člověku, který trpí některou z řady úzkostných poruch, které doprovází vážné tělesné potíže, je třeba nejdříve ulevit po fyzické stránce. Nejčastějšími psychosomatickými symptomy (link na psychosomatické obtíže) jsou bušení srdce, pocit srdeční arytmie, sucho v ústech, svírání hrdla, dušnost (neschopnost se zhluboka nadýchnout), zvýšení činnosti potných žláz či třes. Dalšími typickými příznaky jsou žaludeční nevolnosti, pálení žáhy a náhlé nutkání zvracet (k samotnému zvracení ale většinou nikdy nedojde), časté nucení na malou, nadýmání, plynatost či průjmy.

Všechny tyto velmi nepříjemné symptomy lze překonat pomocí efektivních dechových a svalových cvičení. Naučit se správně rozdýchávat úzkost je někdy obtížné. Výborným pomocníkem při osvojování a plné automatizace maximálně efektivní dechové strategie je dechový senzor.

Díky tomuto senzoru, který je napojen na virtuální realitu, si lze za pomoci terapeuta plně zautomatizovat správný postup během osmi až deseti desetiminutových setkání. Některé dechové a svalové strategie však může postižený trénovat i sám.

Metodou první volby je dle výsledků všech studií kognitivně-behaviorální terapie. Úzkost je projevem vysoké hladiny vnitřního stresu nebo jinými slovy značného psychického vyčerpání.

Je zajímavé, že nás mnohdy nevyčerpávají ani tolik vnější události, nároky či povinnosti.

Naopak, psychické vyčerpání si způsobujeme určitými ustálenými myšlenkovými a emočními vzorci, které v nás průběžně vyvolávají stoupající úroveň vnitřní stresu.

Typickými vyčerpávajícími vzorci je např. přílišná sebekontrola, sebekritičnost, strach o blízké, tlak na výkon, potlačování emocí, perfekcionismus a mnoho dalších.

Účinek kognitivně-behaviorální terapie v určitých případech velmi urychlí expoziční terapie.

Samotný pojem kognitivně-behaviorální terapie je ovšem široký, protože existuje několik generací této léčebné metody. Jednou z nich je např. ACT terapie nebo dialekticko-behaviorální terapie. Vhodný druh terapie určí spolehlivě diagnostikující psycholog.

Léky je třeba v případě úzkostných poruch chápány pouze jako podpůrný doplněk psychoterapeutické léčby. Je totiž třeba vyřešit především příčinu, nikoli pouze důsledek problému. Každý úzkostný člověk by měl být na pozoru před léky, které přináší okamžitou úlevu během několika desítek minut po požití. Tyto léky většinou obsahují benzodiazepiny, jsou vysoce návykové a je možné je užívat pouze na velmi omezenou dobu.

Šetrnějšími jsou určitě modernější preparáty, jejichž účinek nastupuje dva až čtyři týdny po jejich pravidelném užívání. Jsou to léky ze skupiny SSRI, SNRI nebo NaSSA. Léky na úzkost by v případě závažnějších obtíží rozhodně neměl předepisovat praktický lékař, nýbrž psychiatr.