Sebepoškozování dětí a mládeže

Pokud jako rodiče zjistíme, že si naše dítě záměrně ubližuje (nejčastěji řezáním, pálením nebo bodáním ostrými předměty), znamená to pro nás ohromný šok. Toto zjištění navíc často přichází náhle, protože mladiství dokáží v první fázi své rány a jizvy dobře maskovat. Zaplaví nás vlna lítosti a strachu, pokoušíme se dítětem na toto téma hovořit, žádáme vysvětlení a sliby. Setkáváme se ale většinou s jeho odmítavým postojem, mlčením či studem. Zakážeme mu, aby v podobné sebedestruktivní aktivitě pokračovalo, chceme ho kontrolovat, zabavíme všechny ostré předměty v jeho blízkosti a hlídáme každý jeho krok. Bohužel si však po veškerém našem úsilí zpravidla opět ublíží. Je přirozené, že nás tato situace nezanechá klidnými a emoce v nás doslova bouří. Lítost a strach mohou střídat pocity viny, vztek, hněv a bezmoc.

Sebepoškozování rozhodně neznamená, že by si náš potomek chtěl bezprostředně sáhnout na život a měl dlouhodobě závažné sebevražedné úmysly. Není proto v bezprostředním ohrožení života. Někteří odborníci se dokonce shodují, že je sebepoškozování projevem vůle k životu. Postižený zažívá psychický stres, ale svůj boj vzdát nechce. Našel si sice zcela nevhodnou cestu, jak si zajistit úlevu, ale signalizuje, že žít chce a nechce trpět.

Sebepoškozování může být projevem nějakého nezpracovaného traumatu. Může se samozřejmě jednat sexuální zneužití, násilí, ale i o šikanu, nezvládnutí rozchodu rodičů či rozpadu milostného vztahu, důsledek výkonnostní, bezhraniční nebo hyperprotektivní výchovy a mnoho dalších.

Příčinou sebepoškozování mohou být i závažnější poruchy jako je deprese, psychóza nebo hraniční porucha osobnosti. Předpokládat však okamžitě některé z těchto onemocnění je rozhodně předčasné a rodičům to způsobí neúměrný stres. To, že téměř roční sociální izolace a ztráta bezpečného denního řádu v průběhu covidové karantény, vedla ke značné vulnerabilitě (zranitelnosti) dětí a mladistvých, je bohužel již obecně známým faktem. I běžně zvládnutelné stresy pak mohly u citlivějších jedinců způsobit neúměrné citové napětí.

Na druhé straně však nelze sebepoškozování bagatelizovat. Určitě nejde pouze o projev přirozené emoční nestability, která je pro období puberty a adolescence typická. Vliv vrstevníků a sociálních médií může sice tento problém umocnit, nelze jej však označit za jeho vlastní příčinu. Sebepoškozování také není projevem nějaké módy, Emo stylu či prosté touhy být zajímavým a odlišovat se od většiny. Sebepoškozování není možné bagatelizovat a počítat s tím, že samo od sebe zmizí. V každém případě je třeba vyhledat odbornou pomoc, diagnostikovat příčinu a zahájit odbornou terapii.

Sebepoškozování jako takové nelze označit za psychickou poruchu. Je to symptom, který doprovází více druhů psychických obtíží. Můžeme tedy vycházet z toho, že naše dítě z různých důvodů zažívá stavy psychické bolesti, které pro něj jsou subjektivně nesnesitelné. Fyzická bolest je první cestou, jak toto emoční napětí přehlušit. V případě tělesného zranění se navíc vyplavuje endorfin, což je tělu vlastní opiát, který má schopnost přinést dotyčnému na určitou chvíli od nepříjemných pocitů úlevu. Bludný kruh sebepoškozování má závislostní charakter. Aktem zranění si trpící člověk zajistí na přechodnou dobu jistou formu relaxace, podobně, jako kdybychom vypili panáka destilátu. Pokud se neurofyziologické prostředí v mozku vrátí zpět do normálu, emoční stres se objevuje znovu a potřeba ho okamžitě vyřešit se opět vrací. Proto je cesta k uzdravení postupná a nelze očekávat, že sebepoškozující jedinec zanechá této sebedestrukční aktivity po jedné, byť důrazné domluvě.