Ortorexie a bigorexie

Nultá fáze, která je sice určitým signálem, ale nemusí ještě nutně poruchu indikovat, je samozřejmě nadměrné cvičení a nadměrná pozornost zdravému stravování (pojem „zdravé stravování“ definuje postižený subjektivně. Dále je to nadměrné užívání potravinových doplňků (typicky proteinu, ale i dalších) a v případě bigorexie je alarmující abúzus anabolik.

Postižený věnuje myšlenkám na zdravou stravu a cvičení zvyšující se část své myšlenkové kapacity. Dohledává si na toto téma informace, čte odpovídající literaturu. Toto téma začíná postupně dominovat i v rozhovorech.

Postupem času dochází k výraznému omezení sociálních kontaktů postiženého. Upřednostňuje především komunikaci a setkávání s lidmi, kteří sdílejí jeho hodnoty a životní styl, zatímco se distancuje od dřívějších přátel, kteří mu nejsou blízcí nebo nerozumí jeho změnám. Tento proces často vede k osamělosti a dalším sociálním obtížím.

S postupujícím onemocněním se u postiženého zvyšuje podrážděnost a nízká tolerance vůči stresu. Často dochází k nečekaným výbuchům vzteku, které mohou být nepřiměřené situaci. Tyto emoční výkyvy negativně ovlivňují jeho mezilidské vztahy a zvyšují pocit vnitřního napětí či frustrace.

Ortorektici a bigorektici mají na rozdíl od ostatních poruch příjmu potravy tendenci měnit své okolí, propagují svůj výživový styl i režimová opatření.

Postižení postupně upouštějí od svých dřívějších koníčků, zájmů a aktivit, které jim dříve přinášely radost či smysl. Veškerý svůj čas, energii i pozornost začínají soustředit výhradně na nový životní styl – jeho plánování, kontrolu a neustálé zlepšování. Vše ostatní ustupuje do pozadí.

Pokud se postižený ocitne v situaci, která mu znemožňuje dodržet své výživové nebo pohybové rituály, zažívá intenzivní stres, úzkost a vnitřní napětí. Tyto negativní emoce mohou být natolik silné, že začne daným situacím záměrně předcházet – například se vyhýbá společenským akcím, cestování nebo kontaktu s lidmi, kteří jeho rutinu nenaplňují.

Postiženého začínají stále častěji přepadat vtíravé, opakující se myšlenky spojené se stravováním, cvičením či tělesným vzhledem, nad nimiž postupně ztrácí kontrolu. Tyto ruminace se stávají dominantní složkou jeho vnitřního prožívání a mohou negativně ovlivňovat soustředění, spánek i celkovou psychickou rovnováhu.

V pokročilých fázích se může původně dominantní forma poruchy příjmu potravy proměňovat nebo kombinovat s dalšími typy. Dochází k tzv. křížovým diagnózám – například k celkové restrikci potravy se mohou přidat epizody psychogenního přejídání, zvracení či jiné formy purgativního chování. Klinický obraz se tím stává komplexnější a obtížněji uchopitelný.