hroch | 2 ledna, 2017
Průlom představují dvě studie, zveřejněné na počátku sedmdesátých let.
První z nich, studie australských psychologů Lovibonda a Caddyho s názvem „Discriminated aversive control in the moderation of alcoholics‘ drinking behavior“ z roku 1970. Referuje o průběhu a výsledcích terapie, jejímž cílem je vyvolání podmíněné averzivní reakce při požití vyššího množství alkoholu, než je stanovená hranice.
Lovibond a Caddy vykázali příznivé výsledky, ač uznávají, že u většiny pacientů se nakonec podmíněná averzivní reakce, která byla původně cílem terapie, nevytvořila. Změna proběhla spíše na úrovni motivační, proto autoři zdůrazňují důležitost motivačních faktorů při léčbě závislosti (LOVIBOND, aj. 1970).
Druhou studii s názvem „Alcoholics treated by individualized behavior therapy: One yeartreatment outcome“ uveřenili v USA manželé Sobellovi v roce 1973. Jedná se o podobně vedený výzkum, studie Sobellových je však podrobnější, rozsáhlejší a katamnéza je zjišťována po dvanácti měsících.
Sobellovi, oba behaviorální psychologové, ve své studii zdůrazňují okolnostní charakter konzumace alkoholu vedoucího k závislosti na úkor chápání alkoholismu jako biologické danosti již zcela explicitně (SOBELLS, 1973).
Tato myšlenka je revoluční zejména v kontextu tehdejšího pojetí závislosti jako nemoci. Studie dále poukazuje na fakt, že neexistuje kvalitativní rozdíl mezi alkoholiky a „nealkoholiky“, Sobellovi jsou přesvědčeni, že se jedná mnohem spíše o kontinuální přechod.
Hovoří o tzv. rizikových či škodlivých pijácích alkoholu (což jsou pojmy, se kterým adiktologie pracuje dodnes), což je východisko pro diferenciaci závistlostní poruchy.
To, co se dnes zdá samozřejmé, znamená v tehdejší době velký pokrok, neboť rizikový piják byl tehdy většinou považován za alkoholika, který je jen o pár kroků pozadu, ale jehož přechod k těžkému alkoholismu se neúprosně blíží. (SOBELLS, 2004). Sobellovi označují právě rizikové pijáky a alkoholiky v pásmu lehké a střední závislosti za jednu z hlavních cílových skupin nonabstinentní terapie.
Tito lidé si často odmítají připustit, že mají problém, právě proto, že jedinou dostupnou variantou řešení jejich problému je doživotní abstinence (SOBELLS, 1973). Samotný výzkum byl prováděn na souboru sedmdesáti mužů diagnostikovaných jako gamma alkoholici podle Jellinekovské typologie.
Účastníci byli na základě náhodného výběru rozdělení do čtyř skupin.
Dvě skupiny absolvovaly experimentální léčbu, první z nich s cílem kontrolované konzumace, druhá s cílem abstinence. Zbylé dvě zrcadlové skupiny podstoupily klasickou léčbu, první z nich opět s cílem KKA a druhá s cílem abstinence.
Experimentální léčebný program zahrnoval sedmnáct terapeutických bloků s výraznými prvky behaviorální psychologie. Výsledek experimentu Sobellových byl v době publikace studie poměrně zřejmý. Do studie byla zahrnuta data ze šestitýdenního follow-upu u všech subjektů a šestiměsíčního folow-upu u čtyřiceti osmi ze sedmdesáti probandů.
Experimentální skupina zaměřená na kontrolovanou konzumaci alkoholu vykázala nejlepší výsledky. Poměr dnů s nadměrnou spotřebou a „suchých“ dnů, popř. dnů s kontrolovanou konzumací byl nejpříznivější. Nejméně příznivé byly výsledky kontrolní skupiny, která absolvovala klasickou léčbu s otevřeným terapeutickým cílem. Studie byla velmi důkladná co do metodologie sběru dat, autoři se nespolehli pouze na výpovědi klientů.
Data byla na jedné straně ověřována z objektivních pramenů jako jsou zdravotní dokumentace či policejní hlášení a na druhé straně i na základě výpovědí blízkých osob, rodinných příslušníků, známých či lidí, sdílejících stejné prostředí jako probandi.
Sobellovi uzavřeli svou studii v optimistickém duchu a vyjádřili přesvědčení, že další katamnestická šetření pouze potvrdí již dosažené výsledky (SOBELLS, 1973). Následující follow-up – šetření, z nichž jedno realizovali sami Sobellovi po dvou letech a druhé s tříletým katamnestickým obdobím, jehož autorem je Caddy et al., výsledky skutečně potvrdily (SOBELLS, 1976, CADDY et al., 1978).
