hroch | 20 června, 2021
Asi každá matka dospívajícího má se svým dítěte různé střety a problémy. To už k tomuto věku patří a možná je to na něm právě i to krásné. Ale já si postupem času často říkala, že bych všechno pubertální zlobení světa ráda přijala a vyměnila ho za můj – tedy spíš náš – smutný příběh, v němž hraje hlavní roli mentální anorexie. Nyní už vím, že anorexie je jednou z nejnebezpečnějších poruch příjmu potravy a že je nutné zakročit dříve, než si patologické hladovění vybere krutou daň.
Než jsem si naplno přiznala, že má moje čtrnáctiletá dcera anorexii a než jsem si připustila, že je mentální anorexie vážný psychický problém, předcházela tomu poměrně dlouhá doba. Bylo to období, kdy jsem si nalhávala, že ji to pustí, že to je jen věkem, že to je jen koníček, kterému nerozumím, že to tak mají všechny holky a spoustu dalších výmyslů.
Nechtěla jsem vidět problém a už vůbec jsem ho nebyla s to pojmenovat tím strašným jménem anorexie. Samozřejmě, že jsem věděla, co to znamená, protože jsem o poruchách příjmu potravy četla mnoho článků. Předpokládala jsem, ale nějak nevědomě, že tohle se mojí milované dcerušky týkat nemůže. Sledovala jsem, jak mění svoje stravovací návyky, jak začíná cvičit, jak pomalu ztrácí energii a chuť do života, našla jsem její „stravovací deníky“, hádala se s ní o velikosti porcí, co sní, smutně přihlížela tomu, jak ani neochutná svůj narozeninový dort, který měla vždycky tak ráda – ale bála jsem se její nemoc pojmenovat pravým jménem. Opravdu jsem věřila tomu, že mentální anorexie je něco, co se týká jiných, něco, co se mně a mojí rodině vyhne. Až první zdravotní problémy a návštěvy u doktorů mě vyvedly z tohoto omylu.
Chronická únava, špatná nálada a rychlý úbytek váhy nebyl způsoben žádnou tělesnou nemocí. Diagnóza byla ale nemilosrdná – podezření na mentální anorexii. Moje dcera si něco podobného samozřejmě nepřiznala a anorexii vehementně popírala. Vždycky na všechny výčitky našla nějakou výmluvu. Už prý jedla, má jen stažený žaludek, má vše pod kontrolou a klidně začne zase jíst víc, že se cítí v pohodě a blbne jen okolí. Zprvu jsem těm lžím skoro uvěřila, ale hned bylo jasné, že tím jen skrývá svoji potřebu hubnout, kontrolovat porce a složení jídla. Navíc začala být na všechno domlouvání alergická, reagovala agresivně nebo se zkrátka zamknula ve svém pokoji a nikoho nechtěla pustit dovnitř.
Já jsem se ale začala trápit a pociťovat – asi jako každá matka dítěte s poruchou příjmu potravy- mučivé výčitky. Pocity viny mě neopouštěly. Pořád jsem se musela ptát proč zrovna ona? Co jsem udělala špatně? Mohla jsem vzniku anorexie nějak zabrániti? Navíc jsem do hloubky nechápala, co to vlastně ta anorexie je? Chápala jsem, že je to druh poruchy příjmu potravy a že je to nemoc, při níž chce člověk chorobně hubnout. Proč to ale dělá, když už je hubený na kost? To musí vidět podle úbytku hmotnosti i podle oblečení. Navíc mu to i všichni potvrzují. A co tím sleduje? Není to jen její sobectví a strašná bezohlednost? Je jí jedno, že nás snad utrápí k smrti? Zmítala jsem se mezi soucitem, lítostí i strašným vztekem. Neovládala jsem se a své dceři stále vyčítala, že nejí, že mi to hladovění dělá naschvál. Od jejího dětského lékaře jsme dostali celou řadu rad a pokynů, ohledně toho, jak by se dcera měla začít stravovat i kde by měla zahájit léčbu. Snažili jsme se, ale dcera vše sabotovala.
Sama jsem časem zjistila, že tudy cesta nevede. Moje výčitky a můj vztek nás jen oddálily, můj smutek v dceři způsobil ještě větší výčitky svědomí, a ještě více jí jídlo znechutil. Pochopila jsem, že je potřeba poznat pravé příčiny její touhy hubnout. Dcera se léčit odmítala, stále neviděla žádný problém – tedy kromě tlaku okolí, který považovala za přehnaný. A já měla takový vnitřní pocit, že dokud nebude chtít bojovat s anorexií ona sama, nikdo jí nemůže pomoci.
Nakonec jsem upadla do depresí a vyhledala odbornou pomoc sama. Vybrala jsem si kliniku Adicare, na níž jsem měla doporučení od kamarádky, která tam řešila problémy s panickou úzkostí. To byl asi velký mezník ve vývoji celé situace. Díky terapii mi došlo mnoho věcí o mě i o anorexii mé dcery. Náš vztah se hodně zlepšil. S paní psycholožkou jsme pracovaly i na tom, jak dceru motivovat k léčbě, aniž bych jí tím ještě více utvrzovala v jejím odporu. Nakonec dcera souhlasila, že si půjde na kliniku alespoň jednou popovídat (ne s mojí terapeutkou, ale s její mladší kolegyní). Samozřejmě měla zprvu strach, že jí tam budou opět vyčítat její hubnutí, že ji budou nutit do jídla, přesvědčovat, jak už je hubená až až. Když jsme odcházely z první schůzky, vypadalo to, že jí mnoho věcí vrtá hlavou a že má nad čím přemýšlet. Byla jsem na první schůzce přítomná a nestačila se divite. O anorexii, jídle a hubnutí jsme se nebavili skoro vůbec. Terapeutka se zaměřila hlavně na dcery perfekcionismus a potřebu ve všem vynikat. Ukázalo se také, že si v kolektivu ve škole připadá ztracená, což jsem do té doby vůbec netušila. Paní terapeutka navrhla, že by k ní dcera měla chodit sama a k mému překvapení na to dcera kývla.
Od té doby mám pocit, že jsme opravdu na cestě lepším směrem. Boj s poruchou příjmu potravy, zejména s anorexií, je běh na dlouhou trať, někdy mnohem delší, než si umíme představit. Ale já načerpala nové síly a za svou dceru bojovat chci – a ona konečně také. Ukázalo se, že dceři kontrola nad jídlem dává pocit síly, který nemá jinde. Že možná ani tolik nejde o hubnutí jako takové, ale o kontrolu váhy a porcí, o restrikce, které dávají dceři pocit kontroly nad vlastním životem. Dcera byla vždycky premiantka a puntičkářka – a já na to byla vždy hrdá, hodně jí v tom podporovala a dávala za vzor mladšímu synovi. To jsem si ale nedokázala představit, že se to může takhle krutě obrátit proti ní.
Dcera podstupuje v centru AdiCare intenzivní kognitivně-behaviorální program k léčbě poruch příjmu potravy. Jak jsem pochopila, spočívá jádro této terapie především v tom, abychom pochopili, které naše opakující se myšlenky nás nejvíce zraňují a proč se nám vlastně tak často vloudí do hlavy. Opravdu mi trvalo dlouho, než mi došlo, že mentální anorexie není jen touhou dospívajících dívek vypadat jako jejich idol z televize. Také jsem pochopila, že my mámy můžeme v případě propuknutí anorexie sehrát důležitou podpůrnou roli, nikdy však nemůžeme být svému dítěti terapeutem. Existují psychologové, kteří se na poruchy příjmu potravy u mládeže specializují a dokážou pomocí, když už máme pocit, že je všechno ztracené. Hrozně se mi ulevilo, když jsem si přiznala, že být dobrým rodičem neznamená, že všechno musím vyřešit sama, ale že umět si říct o pomoc je někdy mnohem důležitější. No a dcera mezitím přibrala dvě kila, což určitě neznamená konec snažení, ale jsem hrdá i na tento malý krůček.
