hroch | 26 dubna, 2019
Jmenuji se Jirka, je mi 47 let, mám vlastní firmu. Žádný velký podnik, mám jen šest zaměstnanců, ale i tak jsem občas ve stresu. Až do minulého roku bych se označil za úplně pohodového člověka. Hodně vytíženého, možná trochu stresaře (mám prostě rád, když je všechno hotové včas), ale jinak v klidu. I doma mi všechno jakž takž klapalo, v každém vztahu je něco, ale určitě jsem neměl žádné nešťastné manželství. Rozhodně jsem tedy netušil, že by zrovna mě mohla postihnout panická porucha.
Bylo to na začátku března minulého roku a na ten den už asi do smrti nezapomenu. Byl jsem v práci, myslím, že jsem ani neměl žádný zvláštní shon, jen jsem byl trochu nachcípaný. Večer jsem byl už hodně unavený a chtěl jet domů. Najednou se mi udělalo strašně zle. To snad ani nedokážu popsat, srdce mi bušilo jako o závod, bylo mi na omdlení a začal jsem se dusit. Nejhorší věci se mi ale děly v hlavě. Bylo mi, jako bych byl mimo realitu, ztratil kontrolu nad svým mozkem a měl každou vteřinu zešílet. Bylo mi tak špatně, že jsem ani nebyl schopen vytáhnout telefon a zavolat si sanitku. Naštěstí byl v práci ještě jeden kolega, ten mě naložil do auta a odvezl do nemocnice.
Veškerá vyšetření měla negativní nález, doktor mi dokonce řekl, že mám srdce jako zvon. Dali mi nějakou injekci na uklidnění a poslali mě domů. Ten doktor mi pak na rozloučenou řekl, že to byla panická ataka. Za panickou ataku prý může hlava, ne tělo a já bych měl navštívit psychologa či psychiatra. Druhý den už mi bylo líp, ale byl jsem docela naštvaný na přístup doktorů. Zajistil jsem si ještě sám další doplňková vyšetření u neurologa a kardiologa. Všechno bylo v pořádku. Mně to však nijak neuklidnilo, nějak jsem se začal bát, že se to vrátí. Že se mi to stane někde na veřejnosti a nikdo mi nepomůže. Že se to stane v práci a udělám si ostudu. Největší strach jsem měl z toho, že když se to stane podruhé, tak už to nevydržím a prostě se zblázním. Začal jsem být docela nervózní a ve stresu, přestal jsem jezdit v autě, protože kdyby se mi to stalo za volantem, byl by konec. Přestal jsem jezdit metrem i tramvají. Doma se mnou nic nebylo. Asi jsem byl fakt podrážděný, protože jsem navíc začal být hrozně unavený a nezvládal jsem to v práci.
No a asi za měsíc se to vrátilo, přesně jak jsem tušil. Panická ataka sice nebyla tak silná, ale stejně jsem měl zase ten pocit, že to nepřežiju. Od té doby jsem začal trpět úzkostmi, doma se to zhoršovalo, nic mě nebavilo, práci jsem přestal zvládat. Nemohl jsem se pořádně soustředit, protože jsem měl pořád strach, že se to vrátí. Byl jsem totálně vyčerpaný.
Během jednoho roku jsem zažil devět panických záchvatů! Mezitím jsem běhal po doktorech, sháněl si protekce a nevěřil tomu, že za tím nestojí nějaká normálně vysvětlitelná choroba. Nechtělo se mi do toho, ale nakonec mě okolnosti donutily. Objednal jsem se na diagnostické vyšetření do centra psychologické a psychiatrické péče AdiCare. Panickou poruchu potvrdili a já jsem zahájil léčbu. Dostal jsem nějaké slabší léky, prý antidepresiva a docházel pravidelně jednou týdně na kognitivně-behaviorální terapii. Pochopil jsem, jak panický záchvat funguje a čím si ho způsobuji a hlavně jak se chovat, abych se ho už v budoucnu vyvaroval. Začali jsme pracovat i na tom, abych se zase postupně dostal zpátky do života a přestal se bát běžných věcí. Nezapomenu na hodinu, kdy jsem s terapeutem prostě jen jezdil metrem, společně jsme dýchali, zatínali svaly a rozháněli tak stres, který mě chvílema přepadal. Hrozně moc mi pomohla dechová terapie, nacvičil jsem si, jak můžu ataku paniky zastavit a je to fakt zázrak. No a meditační cvičení jsem se naučil dělat každý den.
Terapeuti mi pomohli vrátit se do normálního života, i když na sebe asi budu muset do smrti dávat pozor. Možná, že můj příběh pomůže i někomu dalšímu. Kdybych se totiž nestyděl jít k psychiatrovi a vyhledal psychologickou pomoc hned po prvním záchvatu, nemuselo to vůbec dojít tak daleko. No a možná se mi ani nemuselo rozpadnout manželství.
