hroch | 18 srpna, 2019
Mnoho lidí si pod pojmem léčba alkoholismu představí pobyt v léčebně a doživotní abstinenci. Je to ale jediná cesta? Existují i další možnosti terapie i medikace, které jsou efektivní zejména pro méně rozvinuté formy závislosti.
Mnoho konzumentů se však pobytu v léčebně obává. S doživotní abstinencí si spojuje nálepku alkoholika, ztrátu svobody či společenského zázemí. Ještě častějším důvodem však bývá přesvědčení, že na tom zkrátka „nejsme ještě tak špatně“, aby pro nás byla dlouhodobá hospitalizace nutná. Toto přesvědčení může sice v některých případech znamenat popírání závažnosti problému, v jiných však může být oprávněné. A však třeba říci, že v případě těžké formy závislosti, tedy chronického alkoholismu, má tato forma restriktivní léčby své nezastupitelné místo a bývá většinou tou jedinou cestou, jak alkoholikovi pomoci.
Pohled na podstatu pojmu závislost se totiž i z odborného hlediska vyvíjel. Zatímco se odborníci v poválečném období domnívali, že existuje jakási pevná hranice mezi alkoholikem a ne-alkoholikem, moderní adiktologie již vznik závislosti považuje za kontinuální proces a rozlišuje různá stádia. Ukazatelem pro stupeň závažnosti alkoholismu pak není pouze množství vypitého alkoholu či míra narušení tělesné a duševní rovnováhy, ale především psychologické motivy nadměrné konzumace.
Ukazuje se, že v České Republice vyhledávají pomoc se závislostními poruchami především lidé v nejtěžších stádiích závislosti. To je bohužel velmi nebezpečný trend, protože léčba je v tomto případě náročná a počet relapsů poměrně vysoký. Pokud si uvědomíme včas, že se nám pití vymyká z rukou, můžeme náš problém vyřešit ambulantní cestou. Terapie je snazší, účinnější a obejde se i bez drastičtějších zásahů do našeho běžného životního stylu.
Poměrně novým přístupem, který má v Západní Evropě své nezastupitelné místo v paletě psychosociální pomoci závislým již od devadesátých let minulého století, je nedirektivní léčba závislosti, tzv. terapie Kontrolované konzumace. Tento ambulantní druh léčby vznikl v USA a v Evropě se rozšířil díky práci německého profesora psychologie, Joachima Koerkela. Kontrolovaná konzumace je indikována pro pacienty s nerozvinutými formami závislosti, jejichž patologická konzumace má především psychologické spouštěče. Non-abstinentní terapii rozhodně nelze zaměňovat za pouhé řízené snižování dávek alkoholu. Takové pokusy, bohužel často neúspěšné, má již řada alkoholiků za sebou. Kontrolovaná konzumace alkoholu je náročný terapeutický proces, který se zaměřuje především na posílení sebekontroly a hlubší pochopení rizikových okolností konzumace. Stěžejním úkolem je pak odhalení a ošetření psychologických příčin nadměrného pití.
Tradiční abstinentní terapie se kombinuje především lékem, který obsahuje účinnou látku disulfiram a je známý pod obchodním názvem Antabus. Pokud se pacient, který užije Antabus, napije nějakého alkoholického nápoje, způsobí mu to poměrně silnou tělesnou nevolnost. Nonabstinentní terapie se mohou v případě zájmu pacienta podpořit tzv. anticravingovými preparáty. Tyto léky, z nichž nejznámější se nazývá Selincro, se v mozku navazují na receptory přijímající etanol a znemožňují tak dosáhnout silné intoxikace. V praxi tedy pomáhají konzumentovi snížit počet vypitých alkoholických nápojů a pomáhají mu nastavit „záklopku“.
Jak jsme již zmínili, není terapie Kontrolované konzumace alkoholu vhodná pro všechny. Je třeba říci, že abstinence je a zůstane nejbezpečnější formou zacházení s návykovými látkami. Před zahájením non-abstinentní léčby je třeba absolvovat diagnostické vyšetření a zjistit míru závažnosti problému a případná zdravotní postižení, které již zvýšená konzumace způsobila. Při terapii závislosti na alkoholu platí stejné pravidlo, jako u všech dalších onemocnění. Čím dříve si svůj problém uvědomíme a začneme ho řešit, tím jednodušší, kratší a účinnější je jeho léčba. Popírání obtíží vede bohužel k postupnému zhoršování stavu a pobyt v léčebně se stává nevyhnutelným.
