Marie Funke | 31 května, 2023
Deprese je označení celé množiny psychických poruch
Díky osvětě si již mnohem více lidí uvědomuje, že mezi depresí a „depkou“ je veliký rozdíl. Depkou často hovorově označujeme stavy špatné nálady, splínu, smutku, zklamání či lítosti. K překonání této duševní nepohody vede celá řada cest. Jdeme si zacvičit, vyrazíme s kamarády ven, popovídáme si o svých starostech s blízkým člověkem nebo začneme usilovně pracovat, abychom „přišli na jiné myšlenky“.
Pokud však tyto strategie v dobré víře vnucujeme člověku, který trpí závažnější formou deprese, můžeme mu naopak ublížit. Hlavním rysem deprese je totiž vyčerpání a pocity viny. Postižený prostě nemá sílu sportovat, budeme-li mu to vyčítat, pouze to potvrdí jeho momentální negativní sebeobraz. Pokud ho vytáhneme na nějakou veselý večírek, jeho pocity odcizení a izolace se zvýší. Vtipkovat ani vnímat humor ostatních prostě nedokáže. Depresivní myšlenky jsou vtíravé, nejde je prostě zaplašit prací, zábavou nebo pouhým cvičením. Navíc mají depresivní lidé omezené funkce prefrontálního kortexu, proto se nedokáží rozhodovat, mají oslabenou vůli, vážné poruchy soustředění i krátkodobé paměti. To samozřejmě výrazně snižuje nebo úplně znemožňuje podávat nějaké pracovní či sociální výkony.
Deprese se od „depky“ liší především tím, že netrvá v několik hodin či dní, ale většinou v řádu týdnů nebo měsíců, v případě perzistentní deprese bohužel i let. Deprese, které obecně nazýváme poruchy nálady, se podle různých diagnostických manuálů klasifikují různě. V úplném základu můžeme rozlišit jednak propady nálady bez zjevného důvodu, tedy neurobiologicky podmíněné, endogenní deprese. Poté jsou zde depresivní poruchy, které se rozvinou na základě prožitého traumatu či stresu, tedy exogenní deprese nebo tzv. poruchy přizpůsobení. Např. ztráta blízkého člověka v nás vyvolá přirozenou fázi truchlení, na tuto fázi ale může nasednout chronický depresivní stav, se kterým je třeba pracovat.
Pokud se u postiženého střídají nálady a trpí jak depresemi, tak i stavy mánie, pro něž je typická euforická nálada, poruchy sebekontroly a nadměrná energie, hovoříme o bipolární poruše afektivity nebo o cyklothymii. Výrazná emoční nestabilita, kdy se nálady mění i během dne a klient se projevuje i impulsivně, poukazuje spíše na hraniční poruchu osobnosti.
Druhou skupinu poruch nálady, pro níž jsou typické pouze stavy duševních propadů, vyčerpání a beznaděje, někdy nazýváme velké depresivní poruchy. Mezi nejznámější patří rekurentní depresivní porucha, při níž se ataky deprese opakují a cílem psychoterapie a farmakoterapie je prodloužit intervaly mezi jednotlivými epizodami a zároveň snížit jejich intenzitu. Nejčastěji klienti vyhledávají odbornou pomoc kvůli stavům deprese, která trvá v řádu týdnů (někdy i dnů), současně je ale sužují fáze silné úzkosti. Tuto poruchu nálady nazýváme smíšená úzkostně-depresivní porucha a již podle názvu je zřejmé, že se pohybuje na pomezí úzkostných a depresivních poruch. Osoby, které jsou mimořádně citlivé na změnu světla, mohou zažívat i sezónně podmíněné deprese, při nichž se kromě psychoterapie s úspěchem využívá i tzv. fototerapie, tedy terapie světlem. Hormonální změny a stres bývají původcem specifických problémů žen, z nichž nejznámější je poporodní deprese nebo premenstruační dysforická porucha. Zde někdy přichází ke slovu kromě psychoterapie a farmokoterapie i endokrinologické vyšetření.
Dalšími typy depresivních poruch jsou přetrvávající formy značné psychické nepohody, mezi něž patří dysthymie nebo chronická depresivní epizoda. Metodou první volby při léčbě depresí a úzkostí je kognitivně behaviorální terapie, pokud jsou stavy střední až těžké závažnosti tak přichází ke slovu i medikace serotoninovými či noradrenalinovými antidepresivy, popř. hospitalizace.
V určitých životních obdobích můžeme zažívat značné psychické propady, které nejsou podmíněny neurobiologickými změnami, ale souvisí se spirituálními tématy, jako je ztráta smyslu života, úzkost z konečnosti našeho bytí či z osamění. Tyto stavy nazýváme existenciální krize a velkou podporou bývají humanistické psychoterapeutické směry, jako je např. logoterapie, existenciální psychoterapie a další.
Deprese také může být symptomem dalších poruch, především závislostí, psychických poruch organického původu (různé demence) a mnohých dalších. Zde je třeba paralelně řešit především příčiny depresivních stavů.
Před zahájením efektivní psychoterapie či psychiatrické péče je určitě vhodné absolvovat diagnostickou konzultaci, protože ke každému druhu depresivní poruchy se přistupuje odlišnými psychoterapeutickými, popř. i farmakoterapeutickými přístupy.
