hroch | 9 října, 2019
Smíšená úzkostně-depresivní porucha je odborný název pro psychické onemocnění, které bylo dlouho dobu stranou zájmu odborníků. Navíc zůstávalo velice často nerozpoznané. Více než polovina lidí trpících tímto problémem dokonce nikdy odborného lékaře ani nenavštívila a zůstala se svým problémem sama nebo pouze v ošetření praktického lékaře. Léčba úzkostně-depresivní poruchy probíhala v drtivé většině případů neadekvátně. Na úzkosti dostal pacient některý z léků obsahující benzodiazepiny, na poruchu spánku návyková hypnotika a na psychosomatické bolesti nějaké analgetikum.
Smíšená úzkostně depresivní porucha bývá také mylně považována za povahový rys. Trpící pak bývají označování jako „věční stěžovatelé, fňukalové, pesimisté apod.“
Podstatou smíšené úzkostně depresivní poruchy je přítomnost úzkosti a deprese. Úzkosti ale nedosahují takové míry, aby je bylo možné jasně diagnostikovat jako úzkostnou poruchu a jsou velmi nespecifické. Postižený se obává budoucnosti, svého vlastního selhání nebo nedostatku psychické či fyzické síly. Tyto stavy jsou doprovázeny psychosomatickými symptomy, typicky pocitem napětí, sevřeného hrdla a žaludku.
Lidé trpící úzkostně depresivní poruchou jsou často smutní, ztrácí schopnost se na něco těšit, z něčeho se radovat nebo nalézt silnější motivaci. Jsou podráždění a přecitlivělí, snadno se rozpláčou. Tyto stavy jsou ale schopni ve většině případů překonat a plní své pracovní, rodinné i sociální povinnosti, i když je to pro ně velmi vysilující. Typickým příznakem je i zvýšená sebekritika a trvalé pocity viny.
Deprese a úzkosti, které pacienti v rámci úzkostně depresivní poruchy prožívají, nejsou dramatické, nicméně jsou chronického charakteru a tím trpící vyčerpávají. Jsou vystaveni chronickému stresu, v jehož důsledku se dostavují poruchy spánku, klesá obranyschopnost organismu a dochází k narušení imunity.
V současné době proběhlo několik studií, z nichž vyplynulo, že úzkostně depresivní poruchou trpí až 9 procent dospělé populace, ženy bývají k této diagnóze náchylnější, nežli muži. Navíc bylo zjištěno, že úzkostně depresivní porucha vede v součtu k více dním pracovní neschopnosti, nežli je tomu například u unipolární periodické deprese.
Léčba úzkostně depresivní poruchy by měla být komplexní a zahrnovat více oblastí. Primární je cílená psychoterapie, ve většině případů je nejvhodnější kognitivně behaviorální terapie. Nutná je i úprava psychohygieny a relaxační terapie. Nácvik dechových cvičení je v současné době nedílnou součástí úspěšné léčby úzkosti. V závažnějších případech je třeba kognitivně behaviorální psychoterapii kombinovat s farmakoterapií. Za nejefektivnější léky se považují antidepresiva, která upravují zpětné vychytávání serotoninu v mozku.
