hroch | 17 září, 2018
Nejrozšířenějším mýtem o závislosti na alkoholu je přesvědčení, že se člověk stává závislým až tehdy, když musí pít denně. Není tomu tak, již slavný americký adiktolog Elvin Morton Jellinek uvedl již před téměř sedmdesáti lety první klasifikaci základních druhů závislosti.
V podstatě rozlišil dvě hlavní kategorie alkoholismu.
Jellinekova terminologie se v současnosti již neužívá, dnešní adiktologové rozlišují spíše různé patologické konzumační vzorce (tj. různé okolnosti, při nichž je pití alkoholu co do nebezpečí vzniku závislosti výrazně rizikové).
Z praxe víme, že se každodenní pijáci uklidňují tím, že přeci nejsou výrazně opilí, nemají okénka či netropí výtržnosti a proto nejsou závislostí ohroženi. Nárazoví, excesivní či kvartální alkoholici se zase sami před sebou omlouvají tím, že nepotřebují alkohol denně.
Je třeba si však uvědomit, že alkoholik, který je schopen mezi jednotlivými alkoholovými excesy i několik týdnů abstinovat, je ohrožen stejně, jako člověk který popíjí každodenně. Po alkoholovém tahu přichází silný abstinenční syndrom, a to nejen tělesný, ale zejména psychický. Úzkost často bývá tak nesnesitelná, že se dotyčný raději napije dál a exces se protáhne i do několika dní tak může být i vícedenní. Intervaly mezi jednotlivými excesy se v průběhu času zkracují.
Každodenní popíjení však patří rovněž k velmi nebezpečnému vzorci chování a principiálně není podstatné, jak vysoké z počátku dávky alkoholu jsou. Riziko spočívá také v tom, že zatímco nárazový alkoholik je většinou za každý svůj tah „potrestán“ (zranění, ostuda, nechtěný sex, okénko, ztráta dokladů či peněz), každodennímu pijákovi se často daří svůj problém před okolím tajit. Zejména ženy často pijí alkohol každodenně, o samotě a o jejich trápení nikdo neví. Tolerance vůči alkoholu vzrůstá a vzniká tak potřeba vyšších dávek.
Obecně lze říci, že čím je člověk zodpovědnější a racionálnější, tím dříve je schopen si určité nebezpečné tendence svého vztahu k alkoholu uvědomit. Pokud vyhledá pomoc včas, nemusí bát celoživotní abstinence ani žádných drastických opatření. Velmi efektivní je v takových případech ambulantní terapie pro posílení schopnosti sebekontroly.
Terapeutická metoda se nazývá Kontrolovaná konzumace a v zemích Západní Evropy tvoří posledních dvacet let nedílnou součást nabídky psychosociální pomoci pro osoby ohrožené závislostí. U nás v současné době terapii Kontrolované konzumace nabízí také řada center.
Je tedy na každém z nás, jak daleko necháme svůj problém se všemi důsledky v rodinném a profesním životě zajít. A je rovněž věcí každého z nás, jak dlouhá, omezující a přísná bude nakonec jeho léčba.