hroch | 11 února, 2017
Ve společnosti existuje jakýsi vžitý a mylný „obraz alkoholika“. Většina lidí si představí třesoucího se člověka, který má svou lahev schovanou pod postelí a není schopen vstát, dokud si nevypije svůj ranní doušek.
Tyto stavy samozřejmě doprovází nejtěžší formy závislosti, ale existuje i celá řada modelů závislého chování, které lze označit za rizikové či škodlivé.
Čím dříve připustíme, že návyková látka hraje v našem životě důležitější roli, než se nám líbí, tím je terapie snažší. To, že si svůj problém přiznáme a jsme ochoti na něm začít pracovat, svědčí o velké vnitřní síle a odvaze.
Psychoterapeut v případě rizikového a škodlivého užívání návykové látky klientovi nenařizuje přísnou abstinenci, jako jediný lék na jeho problémy.
Terapie by měla klientovi pomoci odhalit vnější situace a vnitřní stavy, při nichž používá návykovou látku jako berličku. Berličku proti úzkosti, stresu, depresi nebo jinému, těžko snesitelnému duševnímu stavu.
Primárním cílem léčebného procesu je ošetření těchto stavů, které fungují jako spouštěče destruktivního chování. Pokud se podaří odhalit a odstranit přícinu závislého chování, je řada klientů schopna konzumovat návykovou látku v míře, která jim nepůsobí utrpení a výčitky.
