Obsedantně-kompulsivní porucha

Obsesivně-kompulzivní porucha, která je také známá pod anglickou zkratkou OCD (obssesive compulsive disorder), má mnoho podob a řadí se do spektra úzkostných onemocnění. Pro obsesivně-kompulsivní poruchu jsou typické především vtíravé řetězce myšlenek, tak zvané obsese. Obsese je jakákoliv forma vtíravé myšlenky, které se postižený nedokáže zbavit, nárokuje si jeho veškerou pozornost, s nesnesitelnou úporností se vrací, vyčerpává a způsobuje mu značné psychické utrpení. Krátkodobou úlevu od tohoto nepříjemného stavu nachází postižený člověk v takzvané kompulzi, což je nutkavé, stále se opakující chování nebo myšlenkový rituál.

Typickým příkladem jsou obsesivní myšlenky typu „nechal jsem zapnutý sporák, vyhoříme“, „neumyla jsem si ruce, nakazím se infekcí“. Úlevnou kompulzi pak představuje návrat domů a opakovaná kontrola bytu nebo opakované provádění úkonů osobní hygieny.

Dalším příkladem může být vtíravá představa toho, že někomu ublížíme, zraníme své dítě, přejedeme někoho schválně v autě nebo někoho sexuálně napadneme. Úlevná kompulze má potom například podobu nějakého myšlenkového rituálu jako je zaříkávání, odpočítávání, opakování určitých kognitivních stereotypů, soustředění se na chůzi pouze po určitých dlaždicích a podobně. Je paradoxní, že lidé trpící těmito vtíravými myšlenkami, jsou ve svém osobním životě většinou naopak velice morální, neagresivní a empatičtí. Tyto hrozivé scénáře se odehrávají pouze v jejich myšlenkách.

Úzkostní klienti, trpící obsedantně-kompulsivní poruchou (OCD), mají náhled nad tím, že jsou jejich myšlenky nelogické, neefektivní a neodpovídají jejich skutečným potřebám. Přesto se jich nedokáží vlastní vůlí zbavit. Kompulze jsou stále častější a intenzivnější, přebírají nadvládu nad životem postiženého a svazují postupně jeho životní svobodu.

Neléčená porucha OCD vede k tomu, že si postižený kompulze zcela zautomatizuje a ztrácí tak někdy nad nelogičností svého chování náhled. Dostává se do zajetí svých rituálů, což často vede k tomu, že ho jeho onemocnění vyřadí z běžného života. Je pochopitelné, že lidé trpící zanedbanou obsedantně kompulsivní poruchou, hledají úlevu od vtíravých myšlenek v alkoholu nebo návykových látkách.

Míra jejich psychického utrpení je totiž pro zdravého člověka často nepředstavitelná. Pití představuje samozřejmě pouze krátkodobou úlevu a průběh obsedantně kompulsivní poruchu zhoršují. Je třeba si uvědomit, že pacienti trpící úzkostí jsou navíc ohroženi závislostí více, než tomu je u běžné populace. Pokud se k OCD přidruží i potíže s rizikovým pitím, osvědčuje se kombinovat psychoterapii i s prvky programu Kontrolované konzumace.

Nejtypičtějšími příklady kompulzí jsou opakované kontrolní činnosti (zamknutí bytu, auta, kontrola elektrických spotřebičů, nezávadnosti potravin, kontrola toho, zda jsem někoho nezranil, opakované mytí rukou, přehnané hygienické a čistící rituály, ritualizované hromadění určitých předmětů, počítání objektů, opakování určitých zaříkávadel a mnoho dalších.)

Léčba obsedantně-kompulsivní poruchy stojí na několika pilířích, Tím základním je psychoterapie, která řeší příčiny této obtíže. V praxi se nejlépe osvědčuje kognitivně behaviorální terapie, respektive různé modifikace této metody, jimiž je ACT terapie a další varianty KBT. Velmi efektivní je doplnění psychoterapeutické léčby o prvky Mindfulness, tedy cílené práce s pozorností, která poskytuje postiženým velmi rychlou úlevu. V individuálních velmi pomůže i nácvik dechových a svalových strategií.

Pokud je obsesivně-kompulsivní porucha v závažném stádiu, popřípadě pokud je spojena s depresí, je možné psychoterapeutický proces podpořit i šetrnou medikací. Rozhodně se nedoporučuje dlouhodobé užívání léků, které obsahují benzodiazepiny. Tato farmaka sice mohou přinést chvilkovou úlevu, v dlouhodobém časovém horizontu však způsobují závislost a průběh onemocnění zhoršují. Efektivní farmakoterapii v tomto ohledu představují antidepresiva třetí a čtvrté generace.