Smíšená úzkostně-depresivní porucha

Smíšená úzkostně-depresivní porucha je poměrně častou diagnózou, která postihuje ženy dvakrát častěji, než muže. Aktuální studie poukazují na to, že úzkostně depresivní poruchou v současnosti trpí 8% až 10% populace. Je prokázáno, že úzkostně-depresivní porucha vede průměrně k delší pracovní neschopnost než »čistá« deprese. Jedná se o závažnou diagnózu, která bohužel v ordinacích praktických lékařů často zůstává nerozpoznána nebo je podceňována.

Postižení jsou v důsledku svých táhlých obtíží vystavováni chronickému stresu, klesá jejich výkonnost, obranyschopnost organismu a dochází k výraznému poškození kvality života.

• obtíže s koncentrací nebo pocit »prázdna v hlavě«
• poruchy spánku (obtíže s usínáním nebo udržením spánku nebo neklidný, nedostatečný spánek)
• podrážděnost, přecitlivělost a snadné pohnutí k pláči
• pesimistické, někdy i katastrofické pojetí budoucnosti
• zveličování vlastních selhání, chyb a nerealistická míra sebekritiky
• zvýšená nemocnost, psychosomatické bolesti (hlavy, žaludku, zad a další)

Stavy úzkosti se dostavují velmi často, a to bez zjevných objektivních důvodů. Konkrétní důvody obav si postižený nachází sám a většinou jsou spojeny s jeho domnělým (nebo reálným, ale neúměrně zveličeným) selháním v minulosti, které pak projektuje i do budoucnosti.

Úzkost je doprovázena různými nepříjemnými fyziologickými změnami, které se projevují sevřením hrdla, pocením, sevřením žaludku, nevolností, bolestí hlavy a podobně. Tyto projevy jsou ale ve srovnání s masivním návalem úzkosti, ke kterému dochází například při panické atace, mírnější. Většinou ale nejsou časově omezené a obtěžují trpícího delší dobu.

Pacienti s úzkostně-depresivní poruchou pociťují často smutek, beznaděj, vyčerpání a často také ztrácí schopnost rychlého rozhodování. Trpí kolísáním nálady a jsou emočně nestabilní. Jejich potíže však nedosahují míry klinické depresivní epizody. Jsou většinou schopni vykonávat svojí profesi i běžné denní úkoly, trápí je ale demotivace, vyčerpanost a poruchy imunity. Jejich výkony v profesní i sociální oblasti se v důsledku úzkostně-depresivní poruchy snižují a často se omezují pouze na splnění „toho nejnutnějšího“. Postižení se stahují do sebe, vyhýbají se společenskému životu a mají snížené sebevědomí a často i pocity bezcennosti.

Lidé, kteří trpí úzkostně depresivní poruchou, jsou bohužel ohroženi závislostí na alkoholu více, nežli je tomu u běžné populace. Alkohol má relaxačně-sedativní účinky, ze kterých úzkostní lidé krátkodobě profitují a nacházejí tak přechodnou úlevu. Velice často se u nich rozvíjí patologický vzorec pití, kterému se říká sebemedikační alkoholismus. Při tomto druhu závislosti se neopíjí do stavů euforie nebo ztráty kontroly, často se dostávají jen do stavu „normálu“, v němž nepociťují úzkost a mohou tak například usnout.

Alkohol ale nabourává již tak křehkou rovnováhu neurochemického prostředí v mozku postižených, což vede k trvalému psychickému vyčerpání a zhoršování úzkostných stavů, které jsou samotnými spouštěči touhy po alkoholu. Trpící se pak ocitá v bludném kruhu a většinou si není schopen sám pomoci. Velice podobná závislost může vzniknout i na lécích, které obsahují benzodiazepiny a na lécích na spaní.

Při léčbě úzkostně depresivní poruchy, kterou doprovází závislost, je třeba věnovat paralelní pozornost i tomuto problému. Velmi pozitivního efektu lze dosáhnout terapií Kontrolované konzumace.

Při léčbě smíšené úzkostně-depresivní poruchy má primární postavení intenzivní psychoterapie, metodou první volby pak bývá ve většině případů kognitivně-behaviorální terapie. Psychoterapii je vhodné doplnit relaxační terapií a nácvikem dechových strategií pro zvládnutí tělesných projevů úzkosti.

V případě chronického průběhu choroby je třeba doplnit psychoterapii i šetrnými léky. K nejužívanějším farmakům patří antidepresiva, která ovlivňují zpětné vychytávání serotoninu. Za nevhodné se naopak považuje dlouhodobé podávání anxiolytik, která obsahují benzodiazepiny.