hroch | 5 března, 2020
Jak probíhá správná léčba úzkostné poruchy? Léčba úzkosti má poměrně vysoké procento úspěšnosti, pacient se ale musí smířit s tím, že se jedná o dlouhodobější proces a zázračné tablety, které by jednorázově úzkostnou poruchu vyřešily prostě neexistují. Existují sice léky, které úzkost okamžitě potlačí, jejich užívání však způsobuje silnou závislost, z dlouhodobého hlediska projevy úzkosti zhoršují a rozhodně neřeší příčinu.
Prvním pilířem je psychoterapie, konkrétně kognitivně-behaviorální terapie. Spouštěčem stavů úzkosti jsou určité zažité vzorce negativních myšlenek, které automaticky vyúsťují do různých katastrofických scénářů. Jejich příčina je tedy na rozdíl např. od psychotických poruch primárně kognitivní, to znamená myšlenková. Výše zmíněné myšlenkové vzorce jsou často podvědomé a fungují jako algoritmy našeho domněle spontánního myšlení. Spouštějí konkrétní řetězce obavných myšlenek a katastrofických scénářů, které jsou různé co do obsahu, ovšem velmi podobné co do formy. Dysfunkční schémata je třeba zvědomit, pochopit a poté i zpracovat. Konkrétním příkladem takových algoritmů může být například:
a mnoho dalších.
Mnoho z tělesných problémů, které úzkost způsobují, souvisí i s mimovolnými změnami frekvence dechu. K těm dochází během stresu vyvolaného obavnými myšlenkami. Naše tělo se dostává do stavu hypokapnie, to znamená že dochází ke snížení hladiny oxidu uhličitého v krvi na úkor zvýšené hladiny kyslíku. V průběhu úzkostného myšlení se také navyšuje obsah volných mastných kyselin a laktátu v plazmě, čímž se navyšuje vitální energie ve svalech. Tuto energii ovšem nemetabolizujeme, proto pociťujeme zatrnutí svalstva (obvykle jsou to spasmy trapézových svalů a s tím spojené bolesti zad či hlavy). To, že úzkostné poruchy způsobují četné chronické psychosomatické obtíže, již dnes nikdo nezpochybňuje.
Někteří lidé možná ale nevědí, že kromě psychosomatiky funguje i somatopsychika, tedy fakt, že působením na určité tělesné funkce můžeme velmi efektivně ovlivnit stav naší psychiky. V případě úzkostných poruch to je především odborný nácvik dechových a svalových strategií, které dělíme na ty, jež může úzkostný člověk aplikovat při návalu masivní úzkosti či paniky a na ty, které je třeba preventivně zařadit do každodenního programu. Mnohé studie ukazují, že efekt těchto metod je v rámci léčby úzkostných poruch překvapivě vysoký a mnohdy nahrazuje nutnost užívat psychomedikaci.
U nejtěžších forem úzkostných poruch je třeba psychoterapeutický proces podpořit i psychofarmaky. Nejsou ale léky jako léky. Dosud je poměrně běžným jevem to, že se úzkostný člověk svěří se svými problémy pouze svému praktickému lékaři. Ten samozřejmě vzhledem k času a absenci odbornosti nemůže poskytovat psychoterapii. Takový člověk je indikován pro psychiatrické vyšetření či vyšetření klinickým psychologem, což většina praktiků i činí. Někteří praktičtí lékaři však vyhovují naléhavým prosbám svých pacientů, kteří vyžadují pouze okamžitou pomoc. Předepisují mimořádně návykové léky na bázi benzodiazepinů, které jsou známe pod obchodními názvy neurol, rivotril, lexaurin apod. Tyto léky uleví postiženému okamžitě, je však možné je používat velice omezeně. Nejen, že jejich účinek z důvodu vzniku tělesné závislosti neustále klesá a pacient je ohrožen závislostí, ale v konečném důsledku se jeho úzkostné stavy zhoršují.
Efektivní řešení nabízejí antidepresiva, jejichž účinek nastupuje dva až čtyři týdny po jejich pravidleném užívání. Jsou to léky ze skupiny SSRI (ovlivňující transmisi serotoninu v mozku), ze skupiny SNRI (ovlivňující především transmisi noradrenalínu) a NaSSA (mají zjednodušeně kombinační účinek obou předchozích skupin a navíc výrazně zlepšují kvalitu spánku). O tom, která antidepresiva jsou pacienta vhodná by měl určit psychiatr. Léky samozřejmě nereší psychologickou přícinu obtíží, kterou vyřeší pouze psychoterapie. U úzkostných poruch platí pravidlo, které se týká i většiny ostatních nemocí. Čím dříve zahájíme léčbu, tím je jednodušší a efektivnější. Alarmující fakt ukázala studie, z níž vyplynulo, že úzkostní lidé v ČR vyhledávají odbornou pomoc průměrně až po sedmi letech od vypuknutí nemoci.
