hroch | 7 dubna, 2020
Různé formy úzkostných poruch se stávají doslova civilizační chorobu dnešní doby. Na úvod je možná dobré definovat pojmy strach, úzkost, úzkostná porucha a vymezit rozdíl mezi záchvatem masivní úzkosti a panickým záchvatem.
Strach je jednou z vývojově nejstarších emocí. Pomáhá nám upravovat naše chování tak, abychom se vyhýbali rizikovým situacím a mohli tak vlastně ve vnějším světě přežívat. Pro strach je typické, že se vztahuje k nějakému konkrétnímu podnětu či situaci. Máme strach z jedovatých hadů, máme strach pohybovat se v noci sami na nebezpečných místech. Máme ale i strach ze státní zkoušky, resp. ze situace, která nastane při našem případném neúspěchu.
Úzkost je určitá forma strachu. Od strachu se liší tím, že je její předmět ne zcela jasně ohraničený. Máme např. úzkost z toho, že se stane cosi zlého, že selžeme, že někdo ublíží našim blízkým. Některé úzkostné stavy sice mají konkrétní předmět, nicméně reálně je pravděpodobnost našeho ohrožení velmi nízká. Tak se můžeme bát cesty letadlem, pavouka apod.
Určitou míru úzkosti zažil každý z nás, úzkostnou poruchu však poznáme podle několika symptomů. U člověka trpícího úzkostnou poruchou jsou úzkostné stavy doprovázeny i citelnými tělesnými projevy, jako je bušení srdce, pocity dušení, tlak v žaludku, pocení či gastroinstestinální potíže. Úzkostné myšlenky začínají být vtíravé a shlukují se do negativních automatických řetězců, na jejichž konci domýšlíme často iracionální katastrofické scénáře.
Pokud začne úzkost měnit naše běžné chování, je určitě ten nejvyšší čas odborníka vyhledat. Těmi nejtypičtějšími změnami je tzv. vyhýbavé nebo zajišťující chování. Určitým činnostem či situacím se začneme vyhýbat, přestaneme např. používat prostředky MHD, vyhýbáme se návštěvě kulturních či společenských akcí. Někdy se zase začínáme nezdravě zajišťovat, např. jsme nuceni opakovaně volat svým blízkým a ujišťovat se o tom, že jsou v pořádku, jindy musíme opakovaně vykonávat hygienické rituály nebo začneme vyžadovat podporu či přítomnost našich blízkých při jinak běžných činnost jako je řízení auta, nákup apod.
S některými druhy úzkostných poruch se pojí mimořádně silná tělesná reakce. Panickým záchvatem označujeme situaci, kde se postižený dostává často náhle a bez zjevného vnějšího spouštěče do stavu nejvyšší stresové pohotovosti. Do tohoto stavu se běžně dostáváme poměrně zřídka, je to vždy v nějaké mimořádně ohrožující situacim, např. když na nás někdo zaútočí, vypukne požár apod. Tělo reaguje náhlou změnou fyziologických funkcí. Tato reakce je zprostředkována katecholaminy, a to jak ze sympatické porce autonomního nervového systému pomocí noradrenalinu, tak hormonálně, tedy zvýšenou produkcí adrenalinu z dřeně nadledvin.
Díky této reakci můžeme zažívat velmi trýznivé stavy (bušení srdce, někdy i bolesti v krajině srdeční podobné infarktovému stavu, dechovou nedostatečnost či pocity na omdlení), které jsou často doprovázeny bezprostředním strachem o život, popř. o tělesné či duševní zdraví. Těmito panickými myšlenkami se trpící dále udržuje ve stavu stresové pohotovosti, intenzita záchvatu vzrůstá a poplachová reakce se prodlužuje. Není divu, že si mnozí postižení ve stavu paniky přivolají záchrannou službu. Z nemocnice však odcházejí s negativními nálezy. Bolest je sice skutečná, její příčina je ovšem psychologická a je způsobena často neuvědomovanou kumulací chronického stresu a psychického vyčerpání.
Stavy masivní úzkosti se od panického záchvatu se liší tím, že nepřicházejí „z čistého nebe“, nýbrž bývají vyvrcholením řetězce negativních úzkostných myšlenek. Tyto stavy nezpůsobují natolik výraznou tělesnou reakci, aby se postižený cítil v ohrožení života, nicméně fyzické i psychické utrpení je přesto vyčerpávající a trvá déle. Je často spojeno s poruchami spánku nebo průjmy, častým nucením na močení, chronickou únavou atd.
