Existuje mnoho faktorů, které ovlivňují naše stravovací chování. U poruch příjmu potravy je vždy potřeba porozumět tomu, co problematické chování nastartuje, najít takzvaný „spouštěč“. Spouštěčem záchvatovitého přejídání bývá často stres, únava, úzkosti, frustrace, ale i nuda, pocity osamění nebo potřeby náhlé odměny. Sledujte, v jakých situacích k „selhání“ dochází. Toto uvědomění je sice jen prvním krokem v cestě za uzdravením, ale pomůže vám poznat, kdy se pohybujete v rizikové zóně a jste ohroženi tím, že jídlo využijete jako prostředek k uklidnění či zahnání nějakého nepříjemného pocitu. Bez tohoto uvědomění je těžké s onemocněním bojovat.

Záchvatovité přejídání bývá často doprovázeno obdobími restriktivních diet a přísných stravovacích návyků. Člověk se sice cítí dobře a sebevědomě, když se mu přísná opatření daří dodržovat, ale nedochází mu, že právě tato období, kdy má jídlo „pod kontrolou“, často vedou k následnému záchvatu, kdy se přestane ovládat. Nemocní lidé často nepřijímají dostatek živin, buď kvůli omezenému celkovému příjmu potravy, nebo protože záměrně některé potraviny ze svého jídelníčku vynechávají. Nedostatečný přísun živin však může vést k fyziologickým změnám v našem těle, které zapříčiňují psychologické stavy, jako jsou deprese, úzkosti či stres. Ty jsou spouštěči „vlčího hladu“, který je srovnatelný s „cravingem“, tedy bažením po návykové látce.

Nemocní lidé by měli jíst ideálně alespoň čtyřikrát denně a v rozmezí maximálně 4 hodin. Existuje množství odborných studií, které dokazují, že pravidelný přísun stravy záchvatům přejídání předchází. Přitom je však také důležité myslet na složení jednotlivých jídel. Především je třeba vyloučit ze svého stravovacího rytmu diety, které zakazují určitý druh stravy. Mnoho lidí trpících záchvatovitým přejídáním má seznam „zakázaných“ potravin, které jsou pro jeho postavu mimořádně nebezpečné. Někdy se jedná o sladkosti, jindy bohužel i o důležité potraviny, které obsahují sacharidy a vlákninu. Nejhorší službu nám v tomto ohledu činí bílkovinné diety, jako je například ketodieta nebo Atkinsonova dieta. Nedostatek sacharidů vede často ke stavům psychické lability, úzkosti a poruch spánku. To jsou situace, které poté velmi často vlčí hlad spouštějí.

Tento bod je společný pro všechny poruchy příjmu potravy. Trpící lidé často posuzují svou vlastní hodnotu podle toho, jak vypadají a kolik váží. V případě záchvatovitého přejídání sebou nemocný člověk často začne opovrhovat kvůli domnělému nedostatku vůle. Někdy také hraje roli zkreslený obrázek o svém vlastním vzhledu. Kladení příliš velkého důrazu na fyzický zevnějšek a touha po jeho zdokonalování vede nemocné lidi k dietním opatřením a restriktivním stravovacím návykům. Zkuste si představit, jaké vlastnosti u jiných lidí způsobují, že je máte upřímně rádi. Štíhlost mezi nimi určitě není. Zkuste se na sebe podívat očima svého kamaráda, partnera nebo rodiče a uvědomit si, proč mají rádi oni Vás. Někdy je dobré si tyto úvahy i napsat a často si je zvědomovat.

Lidé s poruchou mají nízké sebevědomí a pocit, že nejsou hodnotní, protože trpí nadváhou, nebo protože se jim nedaří dodržovat přísná dietní opatření. Často tráví mnoho času sportem, sledováním vlastních tělesných změn, počítáním kalorií. Proto je užitečné, hledat jiné oblasti života, v nich se postižený může realizovat. Pokud se naučíme zlepšovat a realizovat naše kompetence jinde, ztratí váha a vzhled na takové důležitosti a sníží se tím i pravděpodobnost, že se ve chvílích psychické nepohody uchýlíme k jídlu jako uklidňující látce. Takových činností může být mnoho, záleží na individuálním nastavení jedince. Malba, hra na hudební nástroj, pomoc někomu potřebnému, ale i učení cizího jazyk či tanec. Cílem je, najít si v životě prostor pro něco, co nás těší a dává nám smysl, ale není spojeno s jídlem či fyzickým vzhledem. Pokud se někdo propadne do bludného kruhu poruchy příjmu potravy, zůstává se svým problémem většinou sám a izoluje se od ostatních. Nejdůležitějším kamenem na cestě ke zdravému vztahu k jídlu je tento bludný kruh přerušit tím, že se se svým problémem někomu svěříme. Přejídání není tabu, ačkoliv se za něj postižení mnohdy stydí více, nežli např. někteří pacienti, kteří jsou závislí na nelegální návykové látce. Nezůstávejte proto se svým trápení sami, protože tím mu poskytujete prostor k tomu, aby narůstalo.