Ano, úzkostná porucha je dokonce jednou z nejlépe léčitelných duševních nemocí. Je smutnou pravdou, že úzkostnou poruchou trpí 8 %-15% populace, přičemž odbornou pomoc vyhledá pouze třetina z nich.
Zvýšená úzkostnost není nějaký vrozený povahový rys. Vrozená je pouze hlubší emotivita, to je schopnost prožívat emoce intenzivněji. Všichni lidé přemýšlí, cítí a jednají podle zažitých vzorců, algoritmů. Nemůžeme spontánně promýšlet každou novou situaci, protože bychom nebyli s to včas reagovat a bylo by to kognitivně neekonomické.
Během našeho života si vytvoříme i mnohé dysfunkční obavné vzorce, které později způsobí úzkostnou poruchu.
Úzkostnou poruchu léčíme především psychoterapií, metodou první volby je kognitivně-behaviorální terapie. Psychoterapie je vhodné kombinovat s nácvikem dechových strategií a kognitivní relaxací.
V těžších případech je vhodné psychoterapii doplnit vhodnými léky, které nezpůsobují závislost.
Jsou to především léky na úzkost či nespavost, které obsahují benzodiazepiny a dále určitá analgetika (léky na tlumení bolesti). Nebezpečné mohou být rovněž léky na spaní, které obsahují účinnou látku zolpidem.
Zjednodušeně řečeno – měli bychom být opatrní u všech léků, které přinášejí okamžitou úlevu a tyto léky brát pouze ve výjimečných situacích, nikdy delší dobu.
Ano, moderní preparáty proti úzkosti a depresi jsou již velmi šetrné. Účinek těchto léků se ale nedostavuje okamžitě, úlevu pacienti pociťují až po určité době, kdy jejich vlivem dojde k úpravě neurochemického prostředí v mozku.
S panickou poruchou umí současná psychiatrie i psychologie skutečně účinně pomoci. Panická porucha se léčí zejména psychoterapeuticky, protože nástup každého dalšího záchvatu lze ovlivnit pouze myšlenkově.
Dále se užívá různých dechových a svalových cvičení, metody tzv. řízené paniky, psychoedukace apod. Pokud panické záchvaty nastávají vícekrát do týdne, je vhodné podpořit psychoterapii i farmakoterapeuticky.
Je třeba říci, že alkohol je v případě každé psychické obtíže velmi špatným pomocníkem. Může přinést krátkodobou úlevu, dlouhodobě ovšem neurochemickou rovnováhu v mozku nabourává a tím psychické problémy zhoršuje.
A to nemluvíme o riziku vzniku závislosti, které je například u úzkostných lidí mnohem vyšší. Nejnebezpečnější je kombinace alkoholu a léků z řady anxiolytik, neuroleptik a hypnotik se zolpidemem (stilnox, hypnogen apod). U antidepresiv třetí a čtvrté generace nemá kombinace s alkoholem tak dramatické dopady, jako u výše zmíněných preparátů.
Je za tím rozbourání rovnováhy prostředí v našem mozku. Psychická pohoda a relaxovaný stav závisí zjednodušeně řečeno především na úrovni hladiny neurotransmiterů glutamátu a gamaaminomáselné kyseliny v mozku. Etanol aktivuje produkci GABY aktivuje, produkci glutamátu naopak snižuje a tím vyvolává relaxovaný stav.
Tento stav trvá ale pochopitelně pouze po dobu intoxikace. Pokud vystřízlivíme, nastane opačná situace, kyseliny GABA je příliš málo a glutamátu moc, což u citlivějších jedinců způsobí značnou úzkost.
Je to velmi prospěšné z následujících důvodů: Během diagnostiky zjistíme nejen míru závažnosti problému, ale i případné přidružené potíže, které mohou být spouštěči první, zjevné diagnózy.
Typicky tomu tak bývá u závislostních onemocnění. Dále je třeba vybrat vhodnou psychoterapeutickou metodu, rozhodnout, zda by bylo vhodné doplnit terapii léky a vybrat i osobnostně vhodného terapeuta. Tento počáteční krok urychluje a zefektivňuje celý terapeutický proces.
Mnoho adiktologů se shoduje na tom, že žádná přesná hranice mezi závislostí a rekreačním pitím neexistuje. Je to jakési kontinuum. Prvním kritériem může být množství vypitého alkoholu za den či týden.
Mezinárodní klasifikace nemocí označuje závislým toho jedince, který pokračuje v pití i přes zjevné negativní následky, pociťuje neodolatelnou touhu se napít, zanedbává své dřívější zájmy a po vysazení alkoholu pociťuje výraznější tělesný dyskomfort.
Nezávisle na těchto kritériích existuje také mnoho patologických způsobů pití, ze kterých je patrno, že jsme již onu hranici překročili. Nebezpečné je pití na úzkost, každodenní pití (i menších dávek), nárazové alkoholické tahy, zapíjení konfliktů, pití o samotě, na lačno a mnoho dalších.
Na tuto otázku musíme dát bohužel jednoznačnou odpověď, a to, že žádná. Mnoha studiemi bylo vyvráceno přesvědčení, že je například sklenka červeného vína denně zdraví prospěšná. Určité množství alkoholu však může být pro zdravého člověka nízkorizikové.
Světová zdravotnická organizace považuje za nízkorizikovou denní dávku alkoholu zhruba 3-4 dcl vína pro dospělého muže a zhruba 2 dcl pro dospělou ženu. To znamená přibližně dvě velká piva pro muže a jedno pro ženu, popřípadě dva panáky destilátu pro muže a jeden pro ženu.
Pokud dotyčný vykazuje znaky silné závislosti, nezbývá pro blízké mnoho prostoru k manévrování. Pokud budeme nadále všechny problémy a průšvihy závislého omlouvat, žehlit či dokonce napravovat (typicky platit dluhy, omlouvat v práci a podobně), budeme se bohužel na zhoršování jeho situace aktivně podílet.
V adiktologii se užívá termín „umožňovač“ závislosti. Musíme si uvědomit, že jsme to možná právě my, náš domov nebo naše děti, které mohou být pro alkoholika jedinou motivací ke změně. Je to sice emočně velmi těžké rozhodnutí, ale v určité chvíli nezbývá nic jiného, než alkoholika postavit před volbu: buď léčba a já nebo alkohol, ale beze mě.
Ambulantní i lůžková léčba je v Česku až na výjimky dobrovolná. V případě, že se podnapilá osoba dopustí nějakého trestné činnosti, může léčbu nařídit soud. Poslední možností je vyvolat občansko-právní řízení, jehož cílem je převzetí a držení závislé osoby ve zdravotnické péči, a to i bez jejího souhlasu.
V tomto případě je však třeba zapojit do celé věci policii a dokázat, že závislý svým jednáním ohrožuje sebe nebo své okolí (agresivní chování, lezení na sloupy vysokého napětí, vyhrožování sebevraždou apod.) a nechat ho do léčebny převézt za asistence Policie ČR.
V tomto případě podává soudu do 24 hodin od převzetí pacienta žádost na nedobrovolné zahájení léčby samotná nemocnice.
