Mnoho lidí má v určitých situacích strach před ostatními. Pokud se jedná o uměřený strach z různých autorit, jako jsou například přísní učitelé, nepříjemní šéfové nebo arogantní lékaři, je to asi přirozené a pochopitelné. Podobně se můžeme zcela oprávněně bát agresivních či jinak nebezpečných jedinců. V této situaci nás strach naopak chrání před zbytečným rizikem.

Někteří z nás ale pociťují obavy před lidmi, kteří je vlastně vůbec neohrožují. Tento patologický strach pociťují mnohem častěji než ostatní a rozhodně už nejde o nějaký přirozený ostych, který zažíváme v různé míře všichni.

Začíná jim nabourávat osobní a profesní život, partnerské i přátelské vztahy. To znamená, že je už dávno přestal chránit, ale naopak jim značně ubližuje a omezuje jejich životní svobodu.

Strach z lidí může být doprovodným symptomem mnoha psychických onemocnění. Nejčastěji se však jedná o jednu z úzkostných poruch, která se nazývá sociální fobie. Sociální fobici mají problematický vztah sami k sobě. Často jsou to velmi inteligentní lidé, o nichž jejich okolí ani neví, s jakými problémy se v duchu potýkají. Nezřídka je jejich bližní dokonce obdivují.

Oni sami se však rádi nemají, podceňují se a trpí vtíravými myšlenkami typu: „všichni se na mě budou dívat, když promluvím, zjistí, že jsem divný, budou se mi v duchu smát a pak mě pomluví, určitě zase zrudnu a celý se zpotím, možná se mi začnou i klepat ruce a to bude působit ještě divněji…“

Sociální fobie je naštěstí dobře léčitelná úzkostná porucha. Velice efektivní je krátkodobý kognitivně-behaviorální terapeutický program. Ten se zaměřuje nejen na práci s automatickými vtíravými myšlenkami, ale i na práci s tělem, aby byl klient schopen potlačit fyziologické projevy stresu (jako je právě pocení, bušení srdce, třas končetin, bušení srdce a podobně). Jestliže klient absolvuje zhruba patnáct až dvacet hodinových terapií, při jednotlivých sezeních aktivně spolupracuje, má velkou šanci, že se sociální úzkosti dlouhodobě zbaví. Terapie může probíhat formou individuálního setkávání psychoterapeuta s klientem, což většina postižených jednoznačně preferuje. Pokud není sociální fobie rozvinuta do vážnějších fází, lze jednoznačně doporučit i skupinovou KBT terapii. Pro mnohé sociální fobiky bývá velkým povzbuzením, pokud svůj problém mohou řešit v bezpečném prostředí a s lidmi, kteří trpí podobnými potížemi.

Strach z lidí může doprovázet i depresivní poruchy. Tento strach je co do své podstaty trochu odlišný, než při sociální fobii. Lidé, kteří trpí depresí, se vyhýbají kontaktu s ostatními z přirozené obavy, že se setkají s nepochopením, nevhodným utěšováním, nevyžádanými radami a podobně. Sociální kontakty s dobře naladěnými lidmi, kteří se baví a pokoušejí se depresivního člověka (v dobré víře) do své zábavy vtáhnout, mu naopak ubližují.

Podporují totiž pocity odcizení, beznaděje a samoty. Depresivní pacienti se vyhýbají styku s druhými lidmi i z důvodu naprostého vyčerpání.

Léčbu deprese je třeba svěřit odborníkovi. I tato porucha je léčitelná, vhodnou kombinací je cílená psychoterapie podpořená šetrnými antidepresivy.

Strachem z lidí často trpí i psychotičtí pacienti, schizofrenici nebo osoby trpící paranoidními bludy. Určitě není vhodné psychotikům jejich strach vymlouvat a odporovat jim. Je to totiž zbytečné a někdy může dojít i k agresivní reakci. V těchto případech musí být postižený ve stálé lékařské péči, a to buď ambulantní, nebo v závažnějších případech i lůžkové. Jeho poruchu je nutné kompenzovat pravidelnou medikací.

Někdy se o někom můžeme domnívat, že má z lidí strach a ve skutečnosti tomu tak není. Tehdy se může jednat o takzvanou schizoidní poruchu osobnosti.

Pro tuto poruchu je typický emoční chlad a přesvědčení, že druzí lidé nemají dotyčnému vlastně co nabídnout. Pokud si bude udržovat od druhých určitý odstup, bude to pro něj přínosnější. Rezignace na vytvoření sociálních vztahů je vlastně dobrovolná a rozhodně se nezakládá na nějaké sociální úzkosti.

Existuje ještě několik dalších poruch osobnosti, pro které může být je strach z lidí příznačný. Jedná se například o závislou poruchu osobnosti nebo o hraniční poruchu osobnosti, kde je stěžejním tématem strach z opuštění a zklamání důvěry. Poruchy osobnosti vyžadují specializovanou léčbu, dobře se uplatňuje například dialektická behaviorální terapie, která patří mezi nové generace kognitivně behaviorální metody.

Pokud zažíváte nadměrný strach z lidí, nenechte svou fobii narůstat. Čím dříve se s její léčbou začne, tím kratší a účinnější je její léčba.